Článek
Jste akademická malířka na volné noze, patříte ke střední generaci, vychováváte syna a dceru, jste rozvedená. Jaké je živit se malováním v době tržního hospodářství?
Já jsem měla tržní hospodářství už za socialismu. Pracovala jsem dvanáct hodin denně, sháněla si zakázky. Na volné noze jsem celý život. Až před čtyřmi lety nás doma postihl fenomén rozvodu, takový ten Topolánkův syndrom. Od té doby musím bojovat o umělecké přežití. Začala jsem učit a všelijak všechno kombinovat, abych obstála. Na tvorbu moc času nemám.
Získala jste někdy nějaký grant nebo stipendium?
Nikdy jsem žádný grant nedostala. Párkrát mi přispěli sponzoři malou částkou na výstavu, za což jsem zaplatila například rámování. I to mi pomohlo. Granty existují, ale věřím, že kdyby se udělal průzkum, zjistí se, že je dostává jen uzavřená skupina lidí.
Pokud vím, z mých přátel – výtvarníků – nikdo žádný grant nikdy nedostal. Téměř všichni učí a nestíhají malovat, což je škoda. Sama vím, že když nemaluji, trpím těmi nenamalovanými obrazy, podobně jako se jiní lidé trápí nenarozenými dětmi.
Kolik stojí v Praze ateliér a na kolik přijde výstava?
Mít ateliér v Praze je luxus. Platí se za něj stejně jako za firemní kancelář. Nikdo to nerozlišuje. Dřív i zakazovaní a neofiáciální umělci měli ateliéry a bez problémů si je udrželi. Hrůzu mi nahání i deregulace, kdy se nájem v bytě, kde bydlím, vyšplhá na celý měsíční plat, co mám ve škole.
A výstava? V průměru malíř musí zaplatit 30 tisíc za dva týdny pronájmu výstavního prostoru. K tomu se musí připočíst čas, materiál, transport. A jistota, že něco prodáte, neexistuje, takže někdy je to investice bez přímého ekonomického návratu.
Dostala jste se někdy vy nebo vaše kamarádky malířky do situace, že jste neměly na to, abyste v malování mohly pokračovat?
Častokrát. No a po deregulaci nás bude hodně, kteří budeme řešit nejen malování, ale i střechu nad hlavou. A ještě něco – v muslimských zemích jsou dívky vychovávány tak, že manžel si může vzít i víc manželek, ale musí všechny zajistit.
Tady ať jsou dívky vychovávány tak, že v padesáti procentech případů manžel odejde, soud mu vyměří směšné alimenty a on se věnuje novým objevům, sportu, pořizuje si pilotní průkaz a skládá kapitánské zkoušky. Výživa a výchova dětí zůstane plně na ženě.
Jaké byly vaše představy o malování kdysi na škole a jaká je dnešní realita?
Malování bylo a je pro mě nejkrásnější povolání. Třeba se mi to zdá, ale jakoby dnes ubývalo přemýšlivých lidí. Pozornost se odvádí k povrchním efektům, které nejsou základem pro stabilitu ani společnosti, ani jedince. Přibývá psychických poruch. Vedu kurz pro dospělé, mluvím s nimi. A chci si udělat čtyři semestry arteterapie. Z dějin umění, které učím, víme, že například z gotického období i všech jiných, zůstaly jen stavby, obrazy a sochy. Tak si občas říkám, co asi zůstane z té dnešní doby?
Andrea Forsterová vystavuje obrazy do 3. října v galerii ARTUM v Praze, otevřeno od 12 do 19 hodin kromě víkendů.
