Malevičova opuštěná výstava

Název byl odvozen z latinského supremus, česky nejvyšší či konečný, a sám Malevič proklamoval, že jeho dílem Bílý čtverec na bílém pozadí byl zcela završen historický vývoj evropského malířství. Dospěl k hranici, za níž se už nedalo dále jít.

Suprematismus měl černé, barevné a bílé období. Nejčastěji obrazovou kompozici tvořila promyšlená souhra různých geometrických tvarů, nejčastěji čtverců, obdélníků a trojúhelníků.

Obrazy se malíři stávaly i podnětem k architektonickým studiím, snil dokonce, že podobné geometrické tvary, jaké projektoval na obrazech a kresbách, by mohly mít orbitální stanice ve vesmíru. Jeho umění tak mělo překročit planetu Zemi.

Malevič se snažil svým uměním prosadit i v zahraničí. V březnu 1927 přijel do Varšavy, kde měl monografickou výstavu. Byla to jeho první prezentace mimo Rusko a byla přijata s velkým zájmem znalců.

Pokračování připravil Malevič pro Berlín, který byl tehdy jedním z nejvýznamnějších center moderního umění. Jeho suprematistické kompozice byly vystaveny od května 1927 na Velké berlínské umělecké výstavě (Grosse Berliner Kunstausstellung) a ohlas, jaký tady vzbudily, ho přesvědčil, že by jeho díla mohla putovat dál po západní Evropě.

V červnu se Malevič vrátil do Leningradu a už nikdy ze Sovětského svazu neodjel. Stalin prostě zavřel hranice.

Soubor Malevičových obrazů a kvašů však zůstal v Berlíně a ujali se ho malířovi němečtí přátelé, konkrétně avantgardní architekt Hugo Häring, který vše a na vlastní náklady pečlivě uskladnil.

Ovšem pravidelné poplatky za úschovu, které zatěžovaly jeho rodinný rozpočet, ho přiměly k tomu, že o tři roky později zapůjčil „své“ Maleviče do muzea v Hannoveru.

Tam byla část z obrazů vystavena v tzv. Kabinetu abstrakce, první mezinárodní muzejní expozici nefigurativního umění. S nástupem nacismu se ovšem stávala abstraktní, natož ruská umělecká díla značně nepopulární a později byla zcela zakázána. Malevičova tvorba byla označena za „židobolševický produkt“ a zařazena mezi tzv. zvrhlé umění.

Ředitel muzea v Hannoveru Alexandr Dorner Malevičovy obrazy odstranil ze stálé expozice, ale nezničil je, nýbrž je ukryl ve sklepním depozitáři. V roce 1935 část z nich spatřil Alfred H. Barr, nadšený ředitel nedávno založeného newyorského Muzea moderního umění, který se u Dornera zastavil během cesty po Evropě v rámci příprav výstavy o kubismu a abstraktním umění.

Do New Yorku se nevrátil s prázdnou. Podařilo se mu zapůjčit šest obrazů, pět kreseb a soubor Malevičových teoretických tabulek, na kterých vysvětloval principy svého umění. Dva suprematistické obrazy Barr propašoval z hitlerovského Německa stočené v deštníku, vše ostatní nechal poslat do Ameriky jako technické učební pomůcky. Za rok byla díla do jednoho vystavena v Muzeu moderního umění. Do Německa se již kvůli válečnému stavu nevrátila.

Malevič ztráty části své tvorby dosti litoval. Když připravoval soubornou expozici v Treťjakovské galerii v Moskvě a chyběly mu některé klíčové obrazy z Berlína, tak si je narychlo znovu popaměti namaloval. Stalin se mezitím rozhodl s ruskou avantgardou skoncovat. Sám Malevič se nuceně obrátil od abstrakce k tradici italské renesance. V květnu 1935 v Leningradě (dnešním Petrohradě) v bídě zemřel.

Pohřeb zaplatilo město a vdova s dcerou získaly malý důchod za to, že vše z malířova ateliéru věnovaly do Ruského muzea.

Dorner mezitím hledal pro zbylé a osiřelé suprematistické obrazy nové útočiště. Mít Maleviče v depozitáři muzea bylo v hitlerovském Německu stále nebezpečnější. Ujal se jich opět Häring, a to přesto, že jeho osobní situace byla tou dobou vážná. Měl zákaz vykonávat svou profesi praktikujícího architekta, a i jeho pozdější působení na soukromé umělecké škole, kam zamířila část žáků i učitelů z rovněž zakázaného Bauhausu, bylo nacistům trnem v oku. Za války se Häring i s Malevičovými obrazy usadil v Biberachu, svém rodném městečku.

Dorner mezi tím před Hitlerem utekl do USA a vzal s sebou dva další Maleviče, které měl pečlivě ukryté v zavazadlech. Když v roce 1957 zemřel, odkázal je uměleckým sbírkám Harvardské univerzity (tzv. Busch – Reisinger Museum) v Cambridge.

U Häringa objevili po válce Malevičovy obrazy ředitel Stedelijk muzea v Amsterdamu W. J. H. B. Sandberg a jeho zástupce Hans L. C. Jaffé. Oba navštívili koncem dubna a začátkem května 1951 Německo kvůli přípravě výstavy o expresionismu. A tehdy se dozvěděli o ukryté sbírce Maleviče.

Nesmírně je to zaujalo, protože Malevič se zabýval geometrickou abstrakcí stejně jako nizozemský malíř Piet Mondrian a holandští umělci ze skupiny De Stijl. Chtěli mít v Holandsku vedle sebe Maleviče a Mondriana.

Po náročném pětiletém vyjednávání s Hugo Häringem a více než dvě desetiletí po smrti Maleviče byla suprematistická díla odvezena do Amsterdamu, kde se stala vedle raných obrazů Marka Chagalla ozdobou kolekce ruské avantgardy.

Häring byl těžce nemocný, zemřel v květnu 1958. Tvrdil sice, že Maleviče nevlastní, ale v jeho životní situaci se spokojil s tím, že kolekci přebralo Stedelijk muzeum a navíc jako bonus získal docela slušné finanční odškodnění.

Tím ale dramatický příběh, který začal v Berlíně v roce 1927, neskončil. Jakmile padla železná opona, přihlásili se o pozůstalost početní přímí i nepřímí potomci Kazimíra Maleviče. Poměrně rychle byla vyřízena celá záležitost v USA.

V červnu 1999 Muzeum moderního umění v New Yorku vrátilo jedno dílo a o ostatních byla uzavřena dohoda s finančním vyrovnáním. Jeho výše sice nebyla nikdy zveřejněna, ale spekulovalo se o pěti miliónech dolarů. Také Busch – Reisinger Museum v Cambridge oba obrazy darované Dornerem vrátilo dědicům, kteří z vděčnosti jeden z nich této instituci natrvalo věnovali.

Stedelijk muzeum v Amsterdamu, tedy tamní městské muzeum, se však bránilo a o nějaké restituci jeho vedení nechtělo nic slyšet. Osudové se však stalo zapůjčení Malevičových „amsterdamských“ obrazů v roce 2003 na výstavu do Guggenheimova muzea v New Yoku a její reprízu v americkém Houstonu.

Dědicové si najali americké právníky, kteří obrazy zadrželi, a Amsterdam byl zahnán do kouta. V dubnu 2008 všech sedmatřicet žijících potomků Maleviče ukončilo spor s Nizozemci dohodou. Ví se jen, že pět obrazů jim bylo vráceno. Vše ostatní asi vyřešila finanční kompenzace, protože od doby, co Féničané ve starověku vynalezli peníze, neexistuje adekvátnější forma vyjádření vděku…

Už v listopadu 2008 jeden z vrácených suprematistických obrazů dali dědicové na uměleckou dražbu aukční firmy Sotheby’s, konanou v New Yorku. Cena odborníky zaskočila. Dílo nazvané Suprematistická kompozice se vydražilo za 60 miliónů dolarů, což je dosud nejdražší obraz ruského umění na světovém trhu s uměleckými díly.