Článek
Po půlnoci jsme nastoupili do přeplněné Hungarie nebo Panonie, vestoje strávili těch několik hodin s podivuhodnou směskou cestujících a ráno jsme vypadli na Keleti pu; s několika stovkami zlatých (florénů = forintů) jsme před sebou měli nádherný den.
Výchozím bodem našich poutí byl Baros tér, náměstí, kde se dalo sestoupit do metra, nebo se vydat po Rákóczi utca a Kossuth utca, cournout se k Dunaji a natáhnout se na chvíli před budovou Parlamentu. Někdo šel bloudit do tržnic, někdo na Margaretin ostrov vymacerovat se v teplé lázni. Většinou jsme se ale jen tak procházeli ulicemi s neskutečnou nabídkou zboží: trička, svetry, džíny, samolepky, plakáty, nášivky, desky.
Kádárův gulášový socialismus byl pro mě nedostižným kapitalismem; ani můj první výjezd na skutečný Západ až na sklonku rudého dne jsem si tak neužíval. Cestou zpátky jsme si pak prohlíželi hudební úlovky, Jethro Tull, Wings, Osibisu, Donovana nebo Kraftwerk. A pokaždé jsme vezli dvoulitrovku Pepsi. Ty cesty byly podobné tomu, jako když si švec v pohádce Pyšná princezna odskakoval zajuchat do země prince Miroslava. Dokonce jsem byl Maďarskem tak uhranut, že jsem si nastříkal na tričko nápis Beszédei és nyilatkozatai (nejsem si jist, zda to cituji přesně), opsal jsem si to v nějakých novinách.
V Praze se mi několikrát stalo, že se na mě obraceli mluvčí tohoto jazyka a brebentili v domnění, že jsem schopen se s nimi bavit. Až časem mně někdo prozradil, že ten nápis znamená něco jako vybrané stati a projevy.
Od té doby jsou pro mne všechny ty škodolibé Švejkovy protimaďarské poznámky, když šel se sapérem Vodičkou předat Etelce Kákonyiové do Királyhidy, Sopronyi utca č. 16, milostný dopis od nadporučíka Lukáše (Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar), výrazem sounáležitosti a - jestli to tak silně můžu napsat - lásky k národu, jehož jazyk pro mě zůstane navždycky jen melodií.
Přestože jsem byl hungarofil, byl bych v té době schopen uvést tak dva tři maďarské literáty (především Déryho a Karinthyho). Ta situace se nezměnila příliš ani teď, i když se okruh po roce 1989 zvětšil minimálně o Konrada, Nádase a Esterházyho a v poslední době o Kertésze a Máraie. Českojazyčný internetový časopis pro současnou maďarskou literaturu Soumar (Současná maďarská revue) chce sloužit mladé čtenářské obci, uspokojovat zájem střední generace o literaturu, zároveň chce také fungovat jako jakýsi "jídelní lístek", který poskytuje českým nakladatelstvím možnost lepšího poznávání maďarských autorů (...). Menu mj. nabízí položky Kulturní zpravodaj, Recenze, Čtenářský deník, Galerie autorů (u nich jsou i ukázky textů). Z Poslední abecedy (Péter Zilahy) jsem si vypsal: Jazyk byl součástí přetvářky, museli jsme dělat, jako bychom uměli rusky. Nú! Čtyřicet pět minut jsem se rusky díval, rusky pokyvoval, rusky vzdychal, na kraj lavice jsem vyndal Vojnu a mír. Je možné mít tak identické vzpomínky?