Článek
Eva Althammer-Švorčíková: Češi jsou vlastně docela milí... Česko-německé vzpomínky
Vzpomínkový román a zároveň i dokument o obyčejném životě a o vztazích v česko-německém prostředí na konci 19. a v první polovině 20. století. Autorka se narodila v Chebu (1911), střední školy studovala v Linci a Děčíně, germanistiku a slavistiku na Německé univerzitě v Praze. Poté učila němčinu na českém gymnáziu v Náchodě (i Josefa Škvoreckého) a za války proti své vůli na německých školách. Ačkoli byla provdána za Čecha, až do roku 1968 nemohla pracovat jako pedagog. Tragika vznikajících a narůstajících národních rozepří (které neukončil ani poválečný odsun) je místy odlehčena pasážemi veselejšími. Jazykové zkoušky byly pro státní zaměstnance povinné. Luděk padl za oběť jednomu zkoušejícímu, zlovolnému kolaborantovi. Po válce byl Luděk jako každý šťastný propadlík odškodněn pětistovkou! Získal ji proto, že nezvládl větu: Kdybych byl býval tušil, že poplatník zamlčel hlavní zdroj svých příjmů, byl bych se býval rozhodl k postupu odlišnému.
(Prostor)
Martina Pachmanová: Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu
Velice zdařilý pokus postihnout, jak to bylo se ženami a muži v českém umění a ve společnosti v první polovině 20. století. Například znamenitě popisuje jeden z paradoxů a rozporů avantgardy: byla pokroková, cílevědomě se snažila o svobodné podmínky pro člověka, ale přesto se v praxi chovala postaru a s ženami a jejich rolí si nevěděla rady. Dokládá to až komickými názory Jana Zrzavého, Jiřího Mahena či dokonce Adolfa Loose. Zcela mimořádnou je pak studie o Toyen, která je pro Pachmanovou zosobněním onoho hledání skutečné identity a genderovým ježkem v kleci - porozumět Toyen znamená porozumět genderu. Náročná četba, ale jedna z nejlepších kunsthistorických knížek loňské produkce.
(Argo)
z překladů:
Luis Sepúlveda: Patagonský expres
Vzpomínky a zápisky z cest chilského spisovatele a jednoho z nejčtenějších španělsky píšících literátů. Vycházky s anarchistickým dědečkem, výslechy v Pinochetových věznicích, vlastní literární pokusy nebo například pokus o vysvětlení, jakou roli hrálo dobové levicové i komunistické hnutí v Latinské Americe: Že jsem mladým komunistou, naplnilo štěstím mé rodiče, neboť mladý komunista musel být premiantem ve škole, nejlepším sportovcem, nejvzdělanějším i nejvychovanějším hochem a doma vzorem odpovědnosti a pracovitosti. Až tak, že jsem se jevil jako nahý v trní, asketický, fádní, nudný. Otravnej jak mor, jak mi po letech řekla jistá dívka... Být mladým komunistou celých šest let znamenalo mít předplacenou jízdenku nikam. Všichni mí spolužáci mezitím někam zamířili: jedni pojedou studovat do Států, druzí do Uruguaye, další do Evropy, jiní začnou vydělávat. Jen já jsem se nehodlal pohnout ze svého bojiště...
(Přeložil Jan Mattuš. Julius Cirkus)
Margaret MacMillanová: Mírotvorci
Pařížská konference 1919
Že to ti sebevědomí staří gentlemani v čele s Wilsonem, Lloydem Georgem a Clemenceauem pěkně podělali, se už dosti všeobecně ví. V knize britské historičky se to dozvídáme s podrobnostmi, někdy až s černým humorem, a především pořád v kontextu věcí předcházejících i důsledků.
(Přeložil Ondřej Novák, Academia)