Článek
Četl jsem: Víno z hroznů Ladislava Štaidla. Humorná i teskná kniha, svým nadhledem a odstupem daleko přesahující rozměry dnes tolik populární (a často prvoplánové) memoárové literatury. A pak jsem si znovu přečetl Páralovu knihu Milenci a vrazi.
Slyšel jsem: CD Jampadampa Lucie Bílé. Samotný titul mi byl dlouho apriorně čímsi protivný. Povrchní a mylný soud. Teď už půl roku poslouchám takřka denně kongeniální akord (souzvuk) textů, hudby a zpěvu a stále objevuju a stále mě mrazí.
Viděl jsem: Za víc než dvě desetiletí jsem nashromáždil téměř až maniakální videoarchiv s přibližně sedmi tisíci celovečerními filmy. Možná překvapivě, leč po zralé úvaze z něj stavím na první místo německý film Klepání na nebeskou bránu, neboť oč že to vlastně jde, nejde-li o život?
Surfuji: Domovskou stránku mám nastavenu na www.seznam.cz, ale nejvíc času až marnotratně trávím na mariášovém serveru s nejlepšími světovými hráči této sportovně-umělecké disciplíny.
Petr Rezek: Kdysi dávno chtěl jsem lítat
Především písničky z osmdesátých let, nejslavnějšího období zpěváka Petra Rezka, zachycuje jeho výběrové album. Skladby byly znovu nahrány ve snaze zásadně neměnit původní aranže, jen nabrat trochu modernějšího zvuku. Problém je, že Rezkovi už to nezpívá jako kdysi, místy pozdě nastupuje a některé písničky (mj. Kino Gloria, Kapelo hraj) jsou vyloženě udýchané.
Multisonic, 72:00
Argema: Půlnoční den
Jedna písnička je na nové desce Argemy jako druhá, kapela hraje jen to, co musí, zcela postrádá nápady, dokonce i ty líbivé, texty jsou mizerné rýmovánky páťáka základní školy, zpěv je naprosto neosobitý a celé je to nekonečně dlouhé. Tucet skladeb nabízí ten nejobyčejnější zvuk, jaký si jen lze v rockové hudbě představit.
EMI, 42:55