Hlavní obsah
Luděk Randár (Soused), Helena Čermáková (Ona), Marek Příkazký (Syn), Radoslav Šopík (On) Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Křik - osudy lidí v zajetí represívní moci

Po Praze a Českých Budějovicích přineslo spalující ohlédnutí za časy vlády jedné strany – Komunismus Viliama Klimáčka - zlínské Městské divadlo. Premiéra naznačila, jak hluboce bude nastudování Petra Štindla diváky zasahovat.

Luděk Randár (Soused), Helena Čermáková (Ona), Marek Příkazký (Syn), Radoslav Šopík (On) Foto: Jiří P. Kříž, Právo
Křik - osudy lidí v zajetí represívní moci

Na hraně epoch, v kulise televizního přenosu pohřbu sovětského vůdce Andropova v únorovém dni orwellovského roku 1984 se v normalizací těžce poznamenané rodině filmového producenta Pražského jara, lékařky – dcery režimu nepohodlného spisovatele, a jejich syna – studenta medicíny, odehraje tragédie.

Od nás se neodchází

Klimáček jednu ze svých nejlepších her promyslel do detailu. Divákovi od začátku cosi v příběhu neštymuje. Bylo i v letech osmdesátých takřka nemyslitelné, aby příslušník neprokádrované rodiny studoval na vysoké škole, nebo aby se část té nepohodlné společenské buňky právě vrátila z dovolené v Jugoslávii.

Na povrch postupně vyplouvají hrůzné skutečnosti: Hlava rodiny, agent krycího jména Romeo, byla již v polovině šedesátých let nasazena na dceru, ve spisech Nymfa, věhlasného prozaika vytěžovaného jména Skála. Kdo jednou ve spárech StB drápkem uvízl, byl ztracen na věky, jak ukázaly mnohé zmařené charaktery a osudy.
I když rodina dlouhá léta žila v poměrně harmonických vztazích, ve chvíli pokusu o vzpouru, odmítnutí další spolupráce, disponovala komunistická represívní moc prostředky, jak pozdě zpupného člověka totálně – nebo totalitně? – zničit.

V uplynulých dvou desetiletích po nadhodnoceném zazvonění klíči – přeceňovaném ve smyslu dnešního žalostného vyústění sametové revoluce do nejprve veksláckého, posléze mafiánského kapitalismu s všudypřítomným slídičstvím dědiců Státní bezpečnosti v pochybných bezpečnostních agenturách, nebylo napsáno dílo naléhavější a zoufalejší, než jaké předložil Čechoslovákům bratislavský dramatik!

Konec nových časů

Teprve zlínská Štindlova inscenace nechala naplno vykřičet bezmoc lidí, kteří nenalezli sílu odmítnout ďáblovo vábení okamžitě. Faustovský motiv vystupuje z Klimáčka a Štindla plasticky, že by se dal krájet. Příběhu dominují charakteristikou Fausta obdařený On Radoslava Šopíka a Mefisto – Muž, orgán Zdeňka Lambora.

Ti dva, to je střet slabosti a strachu s mocí podepřenou brožurami o třídním boji v časech, kdy po rozdrcení naděje ruskými tanky bylo jasné, že sny o socialismu a beztřídní společnosti se staly ve stínu stále vyprázdněnějších idejí a v represích moci v rukou zlých loutek jednou z neuskutečnitelných chimér dvacátého století…

Městské divadlo Zlín - Viliam Klimáček: Komunismus. Překlad Karel Král. Režie a výběr hudby Petr Štindl, dramaturgie Vladimír Fekar, scéna Rukodělné studio Horký stín, kostýmy Zuzana Přidalová. Premiéra 7. května, psáno s reprízy 9. května 2011 ve Studiu Z.

Celkové hodnocení: 80%

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků