Hlavní obsah
Michael Bublé (vlevo) a Jan Smigmator se setkali v Torontu. Foto: archiv Jana Smigmatora

Konečně se cítím volný, sdělil zpěvák Michael Bublé Janu Smigmatorovi

Po více než dvouleté hudební pauze vydal kanadský zpěvák Michael Bublé nové album Love. Loni se s ním vrátil i na pódia a v rámci celosvětového turné čítajícího sto třináct zastávek zavítá i do České republiky. V pražské O2 areně zazpívá charismatický swingař 17. září v doprovodu svého téměř čtyřicetičlenného big bandu.

Michael Bublé (vlevo) a Jan Smigmator se setkali v Torontu. Foto: archiv Jana Smigmatora
Konečně se cítím volný, sdělil zpěvák Michael Bublé Janu Smigmatorovi

S Bublém jsme se potkali koncem července v Torontu mezi dvěma beznadějně vyprodanými koncerty, které tento fanoušek Vancouver Canucks odehrál v domovské aréně hokejového klubu Maple Leaves.

I přes svůj náročný program si našel čas na rozhovor, který ve finále nebyl pouze pozvánkou na pražský koncert, ale i velmi intimní a otevřenou zpovědí muže, který, ač dosáhl nejvyšších met šoubyznysu, dobře ví, z čeho vzešel a jaké je sáhnout si kvůli vážnému onemocnění syna na úplné dno lidských možností.

O lásce byly natočeny tisíce alb, ale když jsem slyšel to vaše a viděl vaši aktuální show, mám pocit, že album Love není jen další v řadě. Co ho dělá výjimečným?

Je v podstatě reflexí událostí poslední doby. Na začátek musím říci, že jsem byl vychován v rodině, ve které láska byla vždy na prvním místě. Rodiče nás bezmezně milovali, a tak i vychovali. Předali nám své hodnoty milujících lidí, kteří s námi mluvili o všem a vytvářeli pocit bezpečí. I z toho zřejmě vychází má sentimentalita.

Každého v životě potkají nehezké věci, a tak když se vám pak stane to, co nám (v roce 2016 onemocněl Bublého tříletý syn Noah rakovinou jater, pozn. aut.), jste najednou úplně bezradní.

A v jednom momentě bylo v mém životě všechno jasné. Důležité jsou láska, rodina, přátelství, loajalita, dobrota. Ne kariéra, úspěch, můj odkaz, lajky. To vše je povrchní.

Narodil jsem se na tento svět, abych mu rozdával lásku, kterou tolik potřebuje. Dobře vím, že je kolem spousta cyniků, kteří se mi smějí. Ale víte co? Modlím se za ně.

Michael Bublé míří do Prahy.

Foto: archiv Live Nation

Změnily nějak události, o kterých jste před chvílí mluvil, vaše vystupování?

Ano, je to úplně nové. Jsem volný. A tu svobodu jsem získal právě díky těžkému období, které jsme prožili. Předtím jsem nebyl dostatečně silný a vyrovnaný. Ten den, kdy se to všechno stalo, jsem se nezměnil jen mentálně, musel jsem vynaložit i velké fyzické úsilí.

Zkrátka jsem musel přestat hledat bolest. Byl jsem jako všichni ostatní závislý na sociálních sítích a internetu, četl jsem komentáře a rozčiloval se nad nimi. Slezl jsem z pódia a sledoval recenze, abych věděl, jestli mě mají rádi, nebo ne.

Teď to prostě nečtu, nehledám své jméno v novinách, nesleduji sociální sítě. Také nekontroluju obchodní výsledky. To jsem ale vlastně stejně nikdy nemohl přímo ovlivnit. Jen jsem se ubíjel statistikami. Na to všechno dnes kašlu.

Právě to mi dalo ten úžasný pocit svobody na pódiu, ale i v běžném životě. Protože jediné, co mohu ovlivnit, je mé vystoupení. Nejsem tady proto, abych vás poučoval o náboženství nebo vám říkal, v co věřím. Ale když lidé říkají, že bůh je láska, myslím si, že možná láska je bůh. A hudba jeho hlas.

Navíc dnešní svět lásku opravdu potřebuje.

Hodně lásky. Obzvlášť teď v době internetu, kdy jsou lidé ztraceni a často rozděleni, izolováni, deprimováni. Libí se mi, že mé koncerty vytvářejí komunitu, v níž se všichni potkáváme tváří v tvář. Napříč generacemi.

V tu chvíli není nic online, žádné webkamery, žádné odosobněné internetové diskuze. Vše je skutečné. Má práce je jít ven a spojovat lidi, dělat hezké věci, šířit dobrotu, klid, pocit štěstí. Je to stejně důležitá práce jako kterákoli jiná.

Michael Bublé v Praze koncertoval v roce 2014.

Foto: Petr Hloušek, Právo

V jednom článku stálo, že nemáte rád slovo fanoušek. Znamená to, že i lidi, kteří chodí na vaše koncerty a poslouchají vaši hudbu, vnímáte jako jednu velkou rodinu? Je právě toto tajemstvím vašeho úspěchu?

Ne, ne, to si nemyslím. Ale přál bych si, aby to tak lidé vnímali, protože to tak cítím. Slovo fanoušek rád nemám, to je fakt. A to jsem ho dřív také používal. Nezní mi přirozeně. Vezměte si, že řeknu, že chci poděkovat všem svým fanouškům. I když je míněna upřímně, stejně zní trochu urážlivě. Oni nejsou moji. Jsou to mí přátelé, součást mé rodiny.

Nechci, aby to znělo jako klišé, ale řada z nich je se mnou od úplného počátku. Zůstali se mnou v dobrých časech i v těch zlých. Když mi bylo šestadvacet, byl jsem nezkušený. S věcmi kolem hudby jsem vůbec neuměl pracovat, byl jsem v tom absolutní idiot.

Vážím si toho, že tolik lidí odpustilo mladému klukovi, věřilo mu a dál ho následovalo. To je totiž to, co obvykle dělá tvá rodina. Bezpodmínečně tě miluje, sleduje tvé úspěchy i pády, odpouští chyby, ale zároveň s tebou roste a jde životem dál.

Když jsem udělal pauzu, netušil jsem, jak se bude vyvíjet zdraví mého syna. Lékaři nám sice dávali velkou naději, ale člověk nikdy neví. Vše se pak naštěstí vyvíjelo dobře, začali jsme cestovat, semkli jsme se jako rodina, byli sami sebou.

Má žena dokonce začala přemýšlet o tom, že se vrátí k práci, z čehož jsem měl velkou radost. Zároveň jsem ale tušil, že se může klidně stát, že kariéra, kterou jsem měl já skvěle rozjetou, bude pryč.

To se ale nestalo, je to spíš naopak…

Byl jsem v nějakém rádiu propagovat svůj newyorský koncert v Madison Square Garden a najednou mi napsal Ed Sheeran. Úplně mě to vyvedlo z míry. V e-mailu psal: Gratuluju ti k prodejům, nahrávka bude číslo 1 a ty koncerty, chlape, to je paráda.

Přiznám se, že jsem byl trochu v šoku. Můj promotér mi celou dobu říkal: Když budeš dlouho mimo, může se stát, že to pak nepůjde tak dobře. Ne proto, že by tě lidé neměli rádi, ale proto, že se ve světě mezitím stalo plno dalších věcí. To se v branži občas stává, že zapomenou.

Pak ale dodal, že se také může stát úplný opak, že pauza způsobí abnormální zájem. A tak jsem seděl ve svém bytě v New Yorku, zavolal svému manažerovi Bruceovi Alenovi a zeptal se ho: Bruci, dostal jsem e-mail od Eda Sheerana, který mi píše, že se věci vyvíjejí skvěle. O čem to, prosím tě, mluví?

Lístky na světové turné byly v prodeji teprve půl hodiny a v celém světě během té chvíle prakticky zmizely. Bylo to pro mě v ten okamžik ohromující. Všichni ti lidé na celém světě se za nás modlili, ve svých myslích byli pořád s námi. Řeknu ti, že byly dny, kdy jsme si zažívali peklo. Šli jsme ven jen koupit léky a lidé nás objímali a kvůli nám plakali.

A když mi manažer řekl tuhle zprávu, byl jsem skutečně dojatý. Byl to jeden z nejsilnějších momentů v mém profesním životě. Můj manažer byl v úzkých, protože jsem brečel jak malý kluk. Za šestnáct let, co jsme spolu, mě nikdy neviděl plakat.

Poslední album Michaela Bublého se jmenuje Love.

Foto: archiv Live Nation

Jak vás poslouchám, láska je pro vaše turné tím nejvýstižnějším pojmenováním.

Ano, láska. Řeknu vám jeden příběh, jen pár dní starý. Byl jsem hostem velké televizní show. Byla tam řada opravdu slavných lidí, slavnějších než já. Během úvodní řeči moderátora jsem šel všechny pozdravit a říkám: Ahoj, těší mě, já jsem Michael. A všichni se na mě dívali s takovou zvláštní obavou. Řekl jsem jim: Buďte v klidu. Nemyslete si, že si někdo bude pamatovat tuhle show. Všichni už máme něco za sebou, tak pojďme a bavme se.

A byla to nakonec legrace. Všichni si má slova vzali k srdci, přestala se jim třást ramena, uklidnili se. Můj syn Noah mi před tím volal a ptal se mě, proč jsem odjel. Sdělil jsem mu nějakou pro něj neuspokojivou odpověď.

Po show, která byla skvělá, za mnou přišla jedna herečka a řekla mi: Dneska jsme se probudili se zprávou, že můj bratr se rozvádí. A dost nás to jako rodinu zasáhlo. Říkala jsem si, co tady budu dělat, nemám na to vůbec náladu. A pak jsi přišel ty, řekl jsi nám ty věci, rozdal nám plno lásky. Nemohu ani vyjádřit, jak moc ti musím poděkovat. Až příště někam půjdu, musím přesně tohle udělat pro ostatní.

Jakmile jsem se vrátil do hotelu, zavolal jsem synovi a řekl mu: Noahu, mám pro tebe konečně odpověď. Protože mě vy všichni každý den naplňujete láskou, musel jsem odejít, abych mohl touto láskou naplnit i svět, který to potřebuje.

A má mentalita, má duše tohle k životu potřebuje. Pokud bych to takto neměl, mohu vám upřímně říci, že bych vůbec nevěděl, proč jsem teď tady a co tady dělám.

Co se vám vybaví, když se řekne Česká republika?

Hokej, jednoznačně. Vaši hokejisté byli a jsou stále světová špička. Ivan Hlinka, Jiří Bubla a také jeho syn. Jiří Šlégr. A samozřejmě další. Bubla, tak mi říkali, když jsem byl malý. Od malička jsem byl totiž hokejem posedlý.

Navíc Vancouver Canucks je má srdeční záležitost. Fandím jim dodnes a nenechám si ujít jediný zápas. Díky panu Bublovi, který tam hrál v osmdesátých letech, jsem se dokonce přestal stydět za své jméno. Díky přezdívce Bubla jsem si připadal jako Pan Někdo.

(Vzhledem k tomu, že jsem o Michaelově přezdívce Bubla a jeho hokejovém fandovství věděl, přivezl jsem mu jako dárek tři puky a několik hokejových kartiček. Od Jiřího Bubly, od Jiřího Šlégra a také od Patrika Eliáše. Vše podepsané a s osobním věnováním – pozn. aut.)

Možná vás také potěší, že jedním z vašich největších fanoušků u nás je dlouholetý útočník New Jersey Devils Patrik Eliáš.

Děláte si legraci? Patrik Eliáš poslouchá mou hudbu? No já se zblázním. Slyšíte to? (Otáčí se nevěřícně na své dvě asistentky – pozn. aut.) Patrik Eliáš je můj fanoušek?

Posílá vám svůj osobní videopozdrav a doufá, že se v Praze všichni společně potkáme.

(Když jsem Eliášův pozdrav zpěvákovi přehrál, měl téměř slzy v očích a okamžitě pověřil svou asistentku, aby určitě pražské setkání s Patrikem Eliášem zařídila – pozn. aut.).

Mnohokrát jste řekl, že být Kanaďanem je těžké. Můžete to nějak přiblížit nám Evropanům? Co tím myslíte?

Jsme občas takovým ohroženým druhem, mám pocit. Ve srovnání s naším sousedem, světovou supervelmocí, jsme vlastně relativně malá země a nemáme moc věcí, které by nás od Američanů jasně oddělily. Je pro nás těžké se odlišit.

Když se ale mě osobně zeptáte, jací jsou Kanaďané, myslím, že jsme velmi odlišní. Jsme národem pozorovatelů. Sedíme a pozorujeme Ameriku, Británii i zbytek světa. Studujeme, abychom rozuměli jejich humoru, snažíme se porozumět jejich vztahům s ostatními i přesto, že máme ve spoustě věcí třeba úplně odlišný přístup. A mimo to si myslím, že máme smysl pro porozumění, jsme zdvořilí.

Máme krásnou přírodu, bohatou historii. Nejsme ani lepší, ani horší, ale možná jsme odlišní v tom, že naše oči jsou přece jen více otevřené, když se dívají na zbytek světa. Nejsme tak introvertní, jako někdy dokážou být naši sousedé.

Michael Bublé se vrátil na scénu.

Foto: archiv Live Nation

Jste poprvé na světovém turné s big bandem, navíc rozšířeným o smyčce a vokály. Vnímáte to jako návrat ke kořenům žánru?

Myslím, že tím mu zejména vyjadřuji respekt. Zrovna jsem o tom přemýšlel, než jsem šel na tento rozhovor. Děláme velkou, drahou show, která je postavena především na písních takzvaného Velkého amerického zpěvníku. A tak jsem si říkal, proč zrovna vaše země chce vidět tuhle show, platí za ni takové peníze.

Myslím, že odpověď je snadná. Nabízím totiž něco, co zkrátka již dlouho ve světě neexistuje. Jsem něco jako dinosaurus v moderním světě. Vím, že to zní asi divně, ale je to tak. Díky mně a mé show můžete zažít všechno doopravdy. Žádný playback, hologram nebo virtuální realita.

Nechci sám sebe vyloženě přirovnávat k dinosaurovi, ale v tomto hudebním žánru, kde většina mých hudebních hrdinů je už dávno mrtvá, jsem opravdu asi jediným zpěvákem na světě, který to dělá v těchto rozměrech.

Viděl jsem váš koncert v Praze v roce 2014. Byl úžasný. Ale show, kterou jsem viděl včera v Torontu, to byl podle mě opravdový Michael Bublé.

Řekněte to mému tátovi, který je mým finančním ředitelem a zřejmě si myslí, že jsem idiot, když tahám po světě takovou kapelu.

Nikdy jsem neviděl na živo Sinatru nebo Deana Martina. Když ještě zpívali, byl jsem malý a oni už hodně staří. Neviděl jsem nic kromě pár klipů na YouTube. I z toho důvodu se cítím jako ochránce Velkého amerického zpěvníku. Ochránce jejich odkazu. To, co dokázali, je totiž úžasné. Snažím se na ně navazovat, ale zároveň jdu dál.

Řekl bych, že to máme stejně. Jak víte, dělám tuto muziku v České republice. Mimochodem, máme v big bandu saxofonistu, který se jmenuje Bublé!

Opravdu? Už jsem zkoumal rodinné kořeny a vím, že sahají do Chorvatska. Mám takový dojem, že naši předkové pocházeli z města Trogir. Když jsem tam před časem byl, pár příbuzných jsem potkal. Vypadají jako já, mluví podobně, chovají se jako já.

Jednomu z nich jsem říkal, že si ze mě lidé dělají srandu kvůli jménu Bublé a ptají se, odkud pochází. A on mi odpověděl, že se tam tak jmenuje každý druhý, že je to něco jako u nás třeba Smith.

Jedním z vašich největších podporovatelů, pokud jde o muziku, byl váš dědeček z matčiny strany, Demetrio. Co pro něj osobně bylo největší satisfakcí?

Můj děda mi jednou řekl, že vždycky věděl, že budu úspěšný. Úspěšný klubový muzikant, který se tím uživí. Nikdy by ho ale nenapadlo, že se dostanu tak daleko.

A vím, že nejvíc oceňoval, že je tady někdo, kdo oživil tento hudební žánr, kdo ho respektuje, vášnivě miluje a umožní mu přežít. Než zemřel, tak o tom mluvil nejčastěji. Všem lidem kolem sebe říkával: Můj vnuk hraje mou muziku, muziku naší generace a dalším generacím ji předává.

Právě to ho opravdu činilo šťastným a pyšným.

Překlad Kateřina Smigmator

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků