Hlavní obsah
Tomáš Kačo se po studiích rozhodl v Americe zůstat. Foto: Zdenka Hanáková

Klavírista Tomáš Kačo: Chci měnit svět skrz hudbu

Tomáš Kačo, v České republice narozený talentovaný romský klavírista a skladatel, žije ve Spojených státech, kde už hrál i ve slavné Carnegie Hall. V listopadu vystoupí po třech letech v Praze, a to dvakrát. Jeho sólové koncerty v rámci cyklu Hybatelé rezonance se odehrají 12. a 13. listopadu v Anežském klášteře.

Tomáš Kačo se po studiích rozhodl v Americe zůstat. Foto: Zdenka Hanáková
Klavírista Tomáš Kačo: Chci měnit svět skrz hudbu

Loni jste dokončil studium na bostonské hudební škole v Berklee College of Music a rozhodl se v Americe zůstat. Proč?

Protože to pro mě byla výzva, a já mám výzvy rád. Necítil jsem potřebu se hned vrátit domů, neboť jsme měl vždycky za to, že pobyt v Americe je další z mých životních misí. Cítil jsem, že ukončením studia tato neskočila.

Je to pouze hudební mise?

Je to životní mise, jejím základním tématem je, ač to bude znít možná naivně, změnit svět. Má ale své podsložky a jednou z nich je hudba.

Jak by se to mělo dít?

Má největší zbraň na to, abych změnil svět i předsudky, které často lidé mají, a abych lidi naopak spojil, je právě hudba. Je to, co umím nejlépe a pro co jsem byl stvořený. Každý člověk má v životě nějaké předurčení a mé poslání je měnit svět skrz hudbu.

Jste Rom. Hraje to v tom také nějakou roli?

Svou roli to má především v mém hudebním cítění. O Romech se říká, že mají hudbu v krvi a jsou velmi muzikální. Myslím si, že na tom něco je, i když se to samozřejmě týká i jiných národností.

Tomáš Kačo.

Foto: archív umělce

Byl váš vrozený talent pro hudbu klíčový v tom, že jste studium v Berklee dokončil již za dva roky?

Možná to nějakou roli hrálo. Na Berklee to funguje tak, že za jeden kalendářní rok můžete absolvovat tři semestry. Osmdesát procent studentů toho nevyužívá a absolvuje v roce jen dva semestry, které jsou povinné. A abyste dokončil celé studium, musíte absolvovat osm semestrů.

Neměl jsem důvod brát si namísto letního semestru volno a studoval jsem neustále. Za dva roky jsem absolvoval šest semestrů a z dalších dvou, které mi chyběly, jsem se takzvaně vytestoval. Než na určitý předmět nastoupíte, můžete projít vytestováním, což je zkouška. Pokud ji zvládnete, na předmět nemusíte.

Měl jsem znalosti ze studia na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a na pražské AMU a ty jsem při těch zkouškách využil. Proto jsem školu dokončil tak rychle.

Letos 22. února jste poprvé vystoupil ve slavné Carnegie Hall. Jaký to byl zážitek?

Bylo to fantastické. Nebyl to ale koncert ve velkém sále. V Carnegie Hall jsou tři sály a já vystupoval v tom menším, pro tři sta lidí. Byl vyprodaný. Když hrajete na prknech tak slavného sálu, je to vždycky obrovský zážitek.

V šatně jsem měl k dispozici paní, která se o mě starala. Zeptal jsem se jí, jak dlouho tam už pracuje, a ona odpověděla, že čtyřicet let. Potkala se s největšími mistry, protože všechny legendy klasické hudby začínaly právě v Carnegie Hall. Opět jsem si uvědomil, jak obrovské pocty se mi dostalo.

Vnímal jsem také energií hlasů umělců z celého světa, kteří mají sen si v Carnegie Hall zahrát. Spoustě z nich se ale to nesplní, protože to není jen tak. A já byl obdařený možností zahrát si tam, takže jsem si koncert užíval za všechny lidi, kteří mají ten sen.

Tomáš Kačo.

Foto: archív umělce

Vydařil se?

Snad ano. Měl jsem velkou trému, i když většinou mívám jen takovou menší, zdravou. Jakmile jsem ale sedl za piano, zavřel jsem oči a už to jelo.

Chtěl byste si zahrát i v největším sále Carnegie Hall?

Samozřejmě, ale objektivně si myslím, že na koncert v něm ještě nejsem zralý.

Na chystaných vystoupeních v Praze budete křtít své debutové album My Home, na kterém s vámi mimo jiné účinkuje i slavný americký jazzový kontrabasista John Patitucci. Jak k té spolupráci došlo?

Jednou z důležitých složek studia v Berklee jsou kontakty, které tam člověk získá. Producentem mého alba je Čech Míra Váňa, jenž v Berklee učí. Úzce spolupracuje s mnoha skvělými muzikanty, mezi kterými jsou i Patitucci nebo Victor Wooten. Když jsme spolu řešili, kterou z jazzových ikon bychom na albu rádi na duet měli, má první volba byl Wooten. Na několika seminářích jsem s ním jamoval a bylo to nezapomenutelné.

Byl ale v té době velmi vytížený, nenašel čas, kdy by s námi mohl nahrávat. Patitucci nebyl vnímán jako dvojka, to v žádném případě. Je to stejná liga jako Wooten. Mirek mu poslal nahrávku, on si ji poslechl a s natáčením souhlasil.

Hovořil jste i o svých studiích na českých školách. Jsou z vašeho pohledu jako průprava pro hudební mistry kvalitní?

České školy jsou výtečné. I když jsou mnoha lidmi podceňované, kvalita výuky je na nich vysoká. Když v Americe řeknu, že jsem v Evropě studoval klasiku, jsou z toho nadšení. Klasická hudba se zrodila v Evropě a z pohledu Američanů i odborníků v jiných částech světa, je studium na školách v Praze nebo ve Vídni prestižní. České školy jsou opravdu na vysoké úrovni, a navíc jsou zadarmo.

V pěti letech jste začal hrát na klavír intuitivně a improvizoval jste. Bylo to pro vaši kariéru dobré?

Je to má největší výhoda. Kdybych tehdy začínal jako klasický pianista a studoval klasický repertoár, možná bych byl výborný klasický pianista, ale jeden z miliónu. To, že jsem učitele neměl, hrál jsem podle sluchu, a musel se tak na přání otce naučit i romské písničky, které se doma hrávaly, mi dalo neskutečnou svobodu hudebního vnímání. Hrál jsem tak až do svých jedenácti let.

Hudební teorie jsem se pak učil na základní umělecké škole v Novém Jičíně. Ale měl jsem s tím problém, bylo to, jako bych z džungle přišel do města. Dlouho jsem s pravidly klasické hudby bojoval. Velmi mě omezovala.

Vracíte se na koncertech k improvizaci?

To víte, že ano. Mimochodem, byla to hlavní část mého koncertního programu v Carnegie Hall – improvizace na klasická témata.

Vaše dva koncerty v Praze budou také postavené na improvizaci?

Nebudou. Zazní na nich skladby z mého nového alba, jehož vydání podpořila Bakala Foundation. Je na něm několik mých kompozic, ale také duet s Ondřejem Brzobohatým v coververzi písně Podvod od bratří Nedvědů, má aranž písně Ach synku, synku pro Kühnův dětský sbor nebo má klavírní verze další české lidové písně Široký hluboký. Jsou na něm i dvě tradiční romské písně.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků