Článek
Jako Evropan hleděl na pro něj exotickou krajinu s odstupem. Proto jsou jeho fotografie nezávislé, nesoudí zemi, která byla tehdy postavená na separaci bílých a černých.
Snímky Nelsona Mandely, jenž byl tehdy souzen za vlastizradu, ho ukazují jako obyčejného člověka, který bojuje proti systému za určitou ideu. Nevnímá ho v konturách antického hrdiny, ale jako nenápadného občana jdoucího cestou, o které je pevně přesvědčen, že je správná.
Naprosto jinou atmosféru mají snímky z rozděleného Berlína roku 1961, kdy se začala stavět zeď. Němec Schadeberg velice dobře chápal, co to znamená.
Že i v tomto případě dochází k umělé separaci dvou skupin obyvatel, jen je dělí místo barvy kůže příslušnost k rozdílným politickým táborům. V tomto případě šla však nestrannost stranou.
Momentka První základy berlínské zdi ukazuje ulici, jakých jsou v našich městech tisíce. Tu ale dělí plot, kolem chodí vojenské hlídky a brání tomu, aby člověk přešel na druhou stranu tak, jak byl desítky let zvyklý. Prostě někdo mocný rozhodl, že je to zakázané, a od jednoho rána byli lidé postaveni před hotovou věc bez možnosti odvolání. Toto všechno ukazuje snímek.
Fotografie z Británie ze šedesátých let minulého století dýchají zvláštní archaickou nostalgií. Ukazují lidi popíjející v hospodách, milence za rozbřesku u vody, ale také osamělý kočárek na Glasgowské ulici, která vypadá jako čerstvě vybombardovaná.
Schadeberg chodil a zaznamenával svět, který už dnes nenajdeme. Mandela je hrdina, berlínská zeď slouží už jen jako muzeální artefakt a britské ulice zdobí moderní sklobetonové budovy nadnárodních společností.
Otázkou zůstává, jestli se lidé za ty roky nějak poučili. Jestli Schadebergovi nástupci nebudou dokumentovat především vězeňské cely, bezútěšná místa vybydlených metropolí či po zuby ozbrojené vojáky rozdělující nejen ulice, ale i občany.