Článek
Premiérové publikum přijalo nezvyklou operu s velkým zájmem i ovacemi. Lze si ale klást otázku, jakou Juliettu to vlastně vidělo.
Martinů se k Juliettě inspiroval surrealistickou hrou Georgese Neveuxe s podtitulem Snář a příběhem opery je neuchopitelné hledání vlastního snu, vzpomínky, ideálu, jež prožívá postava knihkupce Michela ve světě lidí, kteří ztratili vzpomínky, a kde nic není tím, čím se být zdá.
Julietta jako groteskní detektivka
Režisér Claus Guth ale inscenuje velmi konkrétní příběh s konkrétními postavami, alespoň co se Julietty a Michela týče. Svou konstrukci opírá o fakt, že Michel Juliettu zastřelil, a první dvě dějství skládají příběh groteskní detektivky, v níž se Michel snaží svůj zločin před sebou samým i svým okolím co nejlépe zastřít.
To vše se děje v šedobílé, uzavřené pokojové kostce se spoustou skříněk a zásuvek, kam s jistou agresivitou pronikají předměty i lidé.
Působivý jevištní obraz přináší třetí dějství v podobě Kanceláře snů.
První dvě dějství tak tvoří kompaktní celek, po němž by opera mohla klidně skončit. Ale přichází třetí akt z úplně jiného světa, v němž jako by se inscenátoři konečně odhodlali připustit, že Julietta je surreálním snem.
Jeviště představující Kancelář snů je prázdné a zahalené mlhou, v níž se potácí Michel hledající marně svou ideální Juliettu. Je to krásný a sugestivní obraz, bohužel s předchozím děním nemá téměř pranic společného.
Villazónův Michel je chaplinovský smolař
Zvláště když Michel Rolanda Villazóna je rtuťovitý chlapík plný komiky, kterou režie dobývá z téměř každé situace. S bravurou Mr. Beana rozehrává spoustu drobných komediálních akcí, jeho Michel je čímsi mezi chaplinovským smolařem a směšně milým Nemorinem z Donizettiho Nápoje lásky.
Bohužel k Nemorinovi má blízko i jeho pěvecké pojetí postavy. Ne že by náročný part Michela pěvecky nezvládl, ale zpívá ho „italsky“ naplno, se siláckými, otevřenými vokály, na hony daleko od tajuplného lyrismu Martinů hudby.
Michel Rolanda Villazóna je chaplinovský smolař.
Tajemství je ale upřeno i Juliettě Magdaleně Kožené. Pěvkyně ji zpívá krásným tónem i výrazem, s pochopením pro martinůovskou prostotu i rafinovanost, zatímco režie ji vede k podobě povrchní vyzývavé i znuděné krásky, která je s jejím zpěvem v ostrém rozporu.
Její Julietta je nejlepší, pokud zní jen její hlas tajemně a mámivě za scénou. Dlouhá řada skečů, v níž Michel vláčí Juliettino mrtvé tělo po scéně a snaží se předstírat, že jde o milostné hrátky s živou Juliettou, vedou jejich vztah úplně jinou cestou než Martinů a Neveux.
Barenboimovo uchopení hudby Martinů je velkolepé
Barenboimovo uchopení hudby Bohuslava Martinů je velkolepé, barevně i dynamicky opulentní a precizně zahrané od kompaktního symfonického zvuku až po jednotlivá sóla. Zároveň je ale zvukově až agresivní, posluchače zavaluje masou zvuku, Barenboimův les v druhém dějství spíš děsí, než mámí tajemností.
Krásné a opojné je finále druhého dějství i třetí akt, ale celkově, ve shodě s režií, je to dost jiný Martinů, než jakého si lze představit. Výborní jsou pěvci ve všech menších, leč nesmírně důležitých rolích, za všechny jmenuje alespoň kontratenoristu Thomase Lichteneckera v roli Malého Araba nebo Richarda Crofta coby Komisaře.
Berlínská Julietta tak nabízí kromě nesporných hudebních kvalit i výtvarných rafinovaností (výborná světelná režie!) to, co se v reklamních sloganech nazývá „dvě v jednom“.
Zda se z těchto dvou výrazově odlišných Juliett podaří v mysli diváků složit tu jedinou, tajuplnou a neuchopitelnou Juliettu Bohuslava Martinů a Georgese Neveuxe, není tak jisté.