Hlavní obsah
Česko-německo-maďarská inscenace Kauza Schwejk měla svou pražskou premiéru ve Studiu hrdinů. Foto: Alexi Pelekanos

Jubilejní Pražský německý festival - obraz divadla, světa či dramaturgie?

Hamburský Thalia Theater uzavřel v neděli v pražském Stavovském divadle inscenací Don Giovanni. Poslední večírek dvacátý Pražský divadelní festival německého jazyka.

Česko-německo-maďarská inscenace Kauza Schwejk měla svou pražskou premiéru ve Studiu hrdinů. Foto: Alexi Pelekanos
Jubilejní Pražský německý festival - obraz divadla, světa či dramaturgie?

Kolem programu letošního jubilejního ročníku se vedlo mnoho diskusí, v nichž převažovaly hlasy, že festivalová realita nenaplnila očekávání. Pravda je, že festival měl rozpačitý pražský rozjezd, na němž se podepsal i nešťastný začátek, kdy kvůli zranění jednoho z herců nahradila vstupní představení berlínské Volksbühne pouhá projekce, která nabídla jen odvar z předpokládané divadelní působivosti inscenace der die mann. Ale i následující představení nepřinesly zážitky adekvátní „jubilejnímu natěšení“, což platí zejména o Návštěvě staré dámy berlínského Deutsches Theatru či Kafkově Zámku frankfurtské činohry, o lucemburském kafkovském projektu koncipovaném přímo pro festival ani nemluvě.

Pro mnohé diváky festivalová laťka výrazně stoupla s Marthalerovým písňovým večerem King Size plným dobře zahraných i zazpívaných absurdit. Fungovalo to ovšem zvláště pro ty z diváků, kteří ve festivalové, již dosti vzdálené minulosti nezažili Marthalerovy vrcholné inscenace, jako byly Nultá hodiny, Zab Evropana!, Octomilky či Cokoli chcete. Pro „pamětníky“ se King Size musela nutně jevit jako odvar z této nádherné nadílky.

Ke konci festivalového programu vylepšily „skóre“ letošního ročníku dvě inscenace Dušana D. Pařízka - v Praze premiérovaná Kauza Schwejk a cenami ověnčená Směšná temnota vídeňského Burgtheatru, které přinesly to, co zatím festival postrádal - promyšlenou režijní koncepci směřující k tématu a to skrze text i precizní herecké výkony.

Don Giovanni jako karaoke večírek

Závěrečný Don Giovanni. Poslední večírek už nad Pařízkovy inscenace nevystoupal. Příznačně nepřekročil hranice svého podtitulu - inscenace Antúa Romera Nunese připomínala karaoke večírek, na němž si jeho účastníci poněkud neuměle přehrávají proslulé dílo, přičemž ho ale - ke škodě jeho pověsti i diváckého zážitku - zbavili toho nejpodstatnějšího: Mozartovy geniální hudby. V hudební verzi Johannese Hofmanna zněly Mozartovy melodie v nenápadité verzi popmusik interpretované sedmičlennou dámskou kapelou, jejíž bizarní vzezření bylo zajímavější než hudební schopnosti jejích členek.

Don Giovanni hamburského Thalia Theateru zakončil 20. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Foto: Armin Smailovic

Úpravy Mozartových árií a ansámblů vyvolaly u domácího publika nutně vzpomínku na hudebně i divadelně daleko preciznější, nápaditější a vtipnější aranžmá ypsilonských operních přepisů (včetně Mozarta!) z pera vynikajícího muzikanta Miroslava Kořínka.

Z Dona Giovanniho tak v hamburské inscenaci zbylo pouze libreto, které bez Mozartovy hudby postrádá nosnost a až na pár výjimek (monolog Dona Ottavia v podání André Szymanského či brilantní česko-německá makarónština Zerliny Gabriely Marii Schmeide) působilo v stereotypním hysterickém přehrávání dosti nudně. Zvláště když inscenace postrádala i osobu proslulého svůdce a prostopášníka - zjemnělý a rádoby zhýralý Don Giovanni Sebastiana Zimmlera měl k poloze charismatického idolu žen hodně daleko. To už spíše zaujal Leporello Mirco Kreibicha se spodním podtónem samotného Amadea.

Hamburský Don Giovanni plul po povrchu Mozartova díla snad záměrně, s ambicí pouhé zábavnosti, jež se koncentrovala i do neustálé aktivace publika - ať už se jednalo o vstupní předlouhé „rozezpívání“ anebo o pozvánku na giovanniovský večírek pro „sto žen“ z publika, jejichž skupinky pak rozpačitě postávaly a posedávaly na scéně až do konce představení.

Vzpomínky na festivalové vrcholy

Konec tedy rozhodně nekorunoval dílo. Znamená to, že byl tedy letošní festivalový ročník opravdu tak výrazně horší než ostatní? Nemyslím. Postrádal vrcholy typu dvanáctihodinového úchvatného shakespearovského maratónu v podobě Percevalových Schlachten!, hereckou i režijní preciznost Zadekova Rosmersholmu či Hartmannovy Vojny a míru, rafinovanou zábavnost zmíněných Marthalerových inscenací anebo šokující, ale účelovou drastičnost Goschova Macbetha. Ale lidská paměť je ošidná a zmíněné lahůdky byly roztroušeny do dlouhé řady festivalových ročníků, z nichž si je rádi vyvoláváme, leč současně zapomínáme na šedivější menu, jež je obklopovalo.

Pro mne letošní ročník směřoval (až na výjimky) k jisté povrchnosti vidění světa z divadelních prken. Těžko ale říct, zda je to skutečně symptom vnímání světa současným (německy mluvícím) divadlem, anebo zúžená optika festivalového dramaturgického výběru, jež nemusí odpovídat šíři celkového obrazu německy mluvícího divadla.

K vrcholům festivalu patřila Směšná temnota režiséra Dušana D. Pařízka v provedení vídeňského Burgtheatru.

Foto: Reinhard Werner

A konec konců - při vší kritičnosti vůči letošnímu ročníku - budiž vzdán velký dík za to, čím tento festival už dvě desetiletí obohacuje vnímání divadla domácím publikem i divadelníky. Bez něho bychom vězeli v naší pohodlné zápecnické provincialitě daleko hlouběji než po každoroční ozdravné dávce kontaktu s evropským divadlem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků