Hlavní obsah

Josef Urban: Joska byl nespoutaný živel, nedal se ohnout

Právo, František Cinger

Tenkrát v ráji je název nového románu prozaika a scenáristy Josefa Urbana. Je věnovaný legendě skalního města Josefu Smítkovi (1919–1945) a v režii Lordana Zafranoviče se o něm připravuje film.

Foto: Milan Malíček

Prozaik, básník, dokumentarista, scenárista a producent Josef Urban.

Článek

Svoboda je takové nic a přitom všechno, říkáte v knize. Jak se dá charakterizovat?

Svoboda je slovy jen těžko postižitelná. Možná je iluze o tom, že můžete dělat, co se vám v hlavě zrodí. Ve dnešní době jsou lidé u nás natolik ovlivňováni zájmovými skupinami a reklamou, že ač hovoří o svobodě a demokracii, sami ji v srdci nenosí.

Jak ji vystihnout v literatuře nebo filmu?

Příběhem. Vždycky jsou dvě cesty – jedna přímá a druhá vedoucí oklikou. Na příběhu Josky Smítka se mi líbí, že šel cestou přímou. Mám rád, když člověk bez kliček říká, co si myslí. To je pro mě rys svobody.

Letec a horolezec Smítek utekl z vlaku na práci do reichu s nadějí, že ve skalách vydrží do konce války. Spolu s dalšími byl však zastřelen v březnu 1945 v Terezíně. Jak jste se k němu dostal?

Přišel s tím kamarád Dan Krzywoň, novinář, fotograf, v mládí horolezec, který se o jeho život zajímal. Okouzlilo mě, že Joska byl nespoutaný živel, který se nedal jen tak ohnout. Jeho život plynul spokojeně mezi skalami a školou, s kamarádem Heinrichem chodili za holkami – a potom přišel kontrast ke všemu tomu krásnému, co prožil. Začala válka.

On se ale nenechal zotročit. Utekl z transportu, žil několik let ve skalách, a když si představíte, jak to na podzim a v zimě vypadá ve skalním městě, je potřeba v sobě mít kus opravdového chlapství, aby tam člověk vydržel. Joska si užíval života plnými doušky, holky na něj letěly. Byl prostě udatný rytíř, což se v České kotlině moc nevidí. Tady se spíš obdivují různí nazdárkové s podivnými úhybnými plány.

Napsal jste román Habermannův mlýn, také z doby 2. světové války. Jak se to stalo?

K Sudetům mám osobní vztah, narodil se tam v roce 1936 můj táta. Naše rodina musela odejít po Mnichovu do vnitrozemí, já se narodil až dvacet let po válce. V Zábřehu na Moravě jsem chodil do lesa, kterému se říkalo Amerika. Byl pro mě tak velký jak ten kontinent a my nedokázali dojít na jeho konec. Když jsme jezdili zase na hory, tak jsem sledoval opuštěné vesnice a řešil záhadu, jací lidé tam žili a proč museli odejít.

Zaznamenal jsem nedávno, že se brněnský magistrát omlouval odsunutým Němcům. Myslím si, že je třeba se dívat na celou záležitost odsunu a hodnotit ji z odstupu. Omlouval se už prezident Havel, mezistátní deklarace historii uzavřela. Prostě si myslím, že těch omluv bylo dost. Je třeba pořád vidět, že Němci rozpoutali druhou světovou válku a usilovali o likvidaci nejen českého národa.

Jste prozaik, dokumentarista i scenárista. Čím vás fascinuje film?

Rozdíl mezi literaturou a filmem je docela zásadní. Knížku čte člověk dva tři dny i déle, může se k ní vrátit. Ve filmu máte přesnou stopáž, nikam se vracet nemůžete. Máte jen jeden pokus. Když se lidé smějí nebo v závěru slzí dojetím, máte vyhráno, funguje to. Říká se tomu mystérium. To je dáno z velké části především souzněním režiséra s herci.

Ti mohou do postavy vložit vlastní gesto, zkušenost, osobní prožitek. Proto režijní práce spočívá mimo jiné v umění z herce vytáhnout něco svébytného, originálního.

Z románu Tenkrát v ráji by měl vzniknout film. Byl to od začátku váš záměr?

Knížky píšu s vizí, že konečným výsledkem bude film. Vždy se mi to podařilo, ale musím říci, že jsem byl pokaždé filmovými adaptacemi trochu zklamán, neboť filmovým zpracováním došlo k odchylce od mého původního záměru. Nutné je však říci, že film je kolektivní dílo a každý producent i režisér má vlastní vizi. Buď je to dobré souznění energie všech tvůrců, která se sčítá, nebo naopak jde proti sobě a sráží vyznění filmu. Literatura mi proto dnes přijde bližší v tom, že máte své dílo pod kontrolou.

Kdo by měl film natočit?

Scénář dostal státní grant. O jeho režii mělo zájem více tvůrců. Přednost nakonec dostal renomovaný chorvatský režisér Lordan Zafranovič. Natáčení by mělo začít v záři. Muziku připravuje Radůza, která složila mimo jiné i písně Tenkrát v ráji a Skalák. Hlavní roli v našem filmu bude hrát olympijský medailista a mistr světa ve vodním slalomu Vávra Hradilek, který sám leze. Navíc je to člověk, který jde za svým, nevytahuje se, je rovný a chová se tak, jak by se asi choval Joska. Zkoušeli jsme ho před kamerou a dopadlo to dobře.

Jeho partnerku Vlastu bude hrát Vica Kerekes, která také leze. Máme nádherné lokace, dokončujeme casting a všichni se těšíme na první klapku.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám