Hlavní obsah
Hned po sametové revoluci si jel Jiří Suchý koupit do Vídně lepidlo. Foto: Irena Zlámalová

Jiří Suchý: Vadí mi sprostota a ztráta velkorysosti

Dramatik, básník, herec, režisér, výtvarník a muž mnoha dalších profesí Jiří Suchý slaví letos šedesát let Divadla Semafor, pro něž nikdy nechtěl psát politickou satiru. O stavu společnosti a její kultury třicet let po listopadu 89 ale mluví s kritickým odstupem i vtipným nadhledem.

Hned po sametové revoluci si jel Jiří Suchý koupit do Vídně lepidlo. Foto: Irena Zlámalová
Jiří Suchý: Vadí mi sprostota a ztráta velkorysosti

Jak se změnila pozice Semaforu v předlistopadové době a dnes?

Když pominu podstatné provozní věci, tak to zase o moc jiné není. Protože jsme nikdy nedělali satiru závislou na době. Navíc v letech, kdy jsme divadlo zakládali, bychom mohli dělat jen satiru typu, že Adenauer je vůl, což jsme tuplem nechtěli.

Naše předpřevratové politikum spočívalo v tom, že jsme nedělali to, co po nás chtěli, to jest angažované divadlo. Tím jsme permanentně přicházeli do nepřízně, ale diváci to oceňovali a říkali, že se k nám chodí nadýchat čerstvého, odpolitizovaného vzduchu. Zásadní proměna spočívá v tom, že tehdy jsme byli jediné hudební divadlo tohoto typu, zatímco dnes je tu množství muzikálů provozovaných často v lidojemech, kam se vejdou tisíce diváků.

Takže je vlastně div, že ještě existujeme. Nejspíš nabízíme něco, co lidi přece jen stále zajímá.

Dalo se z atmosféry konce osmdesátých let vytušit, že se schyluje ke změně?

Určitě ano. Já pořád věřil na osmičky, a pravda je, že v osmaosmdesátém se už hromadily protestní akce proti režimu. Nicméně osmička utekla a pořád to trvalo. Říkal jsem si, že už to rupne, a tak jsem začal psát hru Nižní Novgorod. Premiéru měla pár měsíců po převratu, ale lidem zněl nejspíš ten název poněkud rusky, a to je odradilo. Přidal jsem podtitul, že je to komedie o tom, proč k Říjnové revoluci nedošlo už v září. Pak teprve začali chodit.

Mimochodem na jaře příštího roku se k téhle hře vracíme. Už proto, že k ní udělal Ferdinand Havlík překrásnou hudbu. Na jednu z repríz přišel do Semaforu tehdejší ruský velvyslanec Alexandr Lebeděv a my měli obavu, že jsme si zadělali na diplomatický malér. Ale po představení přišel Jitce a mně poděkovat a vyslovil obdiv nad tím, jak rozumíme ruské duši.

Od té doby jsme dostávali pozvánku na oslavy na ruskou ambasádu. Dlouho jsme tam nechodili, až jednou nám přišlo, že bychom tam přece jen měli zajít, když se k nám tak hezky choval. Na oné oslavě věnované konci druhé světové války hrála na zahradě ruské, nedávno ještě sovětské, ambasády swingová kapela směs písní Glena Millera a já definitivně pochopil, že skutečně nastal převrat.

Jedním titulem ale i Semafor reagoval na listopadovou proměnu…

Ano, revuí Hej rup, peklo nebude, ráj se vrací s názvem vypůjčeným z písně Osvobozeného divadla. Byla plná naivních představ a iluzí, které se nesplnily, ale tenkrát to bylo krásné. Najednou jsem se i já dopouštěl satiry, byť to bylo vlastně kopání do mrtvoly. Dneska už bych to neudělal. Ale tenkrát jsme to ze sebe potřebovali setřást a skoncovat s minulostí.

Divadla po listopadu měnila repertoár v domnění, že už není aktuální. To se vás v Semaforu asi netýkalo.

Ne, právě proto, že jsme nedělali politickou satiru. Stáhli jsme dva tituly, ale z jiných důvodů. Prvním byla hra Děti kapitána granta reagující na to, že jsme od hl. m. Prahy nedostali grant. Když jsme ho pak dostali, inscenaci jsme stáhli. Hrála se pětkrát.

Druhým byla ona porevoluční satirická revue, která měla naplánovaných padesát repríz, přesně do voleb. A i když byla neustále vyprodaná, po volbách jsme ji stáhli.

Jiří Suchý hraje na jevišti Semaforu už šedesát let.

Foto: Dušan Dostál

Zasáhla vás vlna diváckého nezájmu, která se projevila během devadesátých let?

Ne hned, my ještě nějaký čas vydrželi a předčasně jsme se radovali. Ne však dlouho. Odklon diváků od divadel na nás dopadl také. Brzy se to ale začalo obracet. Zaplaťpánbůh dnes nouzi o diváky nemáme, slabší bývá jen konec června a začátek sezony, ale v tom nejsme výjimkou. Máme de facto vyprodáno do konce roku, na některá představení zbývá patnáct dvacet lístků.

Vyprodaný je i vzpomínkový večer k semaforskému jubileu. Přidáte další reprízy?

Uvažujeme o tom, protože oslava se týká vlastně celé sezony. A tak jsme ten večer zařadili do repertoáru i v lednu a únoru a uvidíme, jaký o něj bude zájem.

Jak se vás po listopadu dotkla možnost psát svobodně o čemkoli? A je svoboda pro tvůrce vůbec výhodou?

Vím, na co se ptáte. Záleží na tom, jak svobodu kdo uchopí, jak ji využije. Vzpomínám si, jak tehdy veřejnost málem ukamenovala Jiřího Menzela, který řekl, že jistý druh cenzury, třeba z mravního hlediska, je společnosti prospěšný. Já mu ale rozuměl.

Tenkrát jazyk zhrubl na úroveň póvlu, který dnes ovládá internetové diskuse. Myslím si, že by měly být jisté nepřekročitelné hranice. Mně třeba vadí nenávistný a hrubý tón, jimiž se některá média vyjadřují k věcem či lidem, s nimiž nesouhlasí. Nedávno jsem četl takový článek vymezující se proti Marku Ebenovi. A režisér Ondřej Sokol, jehož si vážím a jehož inscenaci Osiřelý západ jsem si dopřál hned dvakrát, mě zasáhl přezíravým článkem o Janu Werichovi a Miroslavu Horníčkovi.

Chápu, že se mladá generace vymezuje vůči předchůdcům, ale dá se to dělat i šetrným způsobem. I když já nikdy neměl tendenci bořit to, co bylo před námi, ze všeho jsem se snažil poučit. Ale také mi to bylo vyčítáno. Třeba když jsem po návratu Járy Kohouta uspořádal naše společné vystoupení.

Před časem mi bylo tímto neomaleným způsobem ukončeno působení v Country Rádiu, kde jsem připomínal písničky z dob minulých. Prostě jsem jednou zvedl telefon a hlas, který se nepředstavil, mi řekl, že druhý den už nemám chodit. Ještě jsem si myslel, že mi dali jiný termín, ale ten hlas to upřesnil: Ne, vůbec už nemáte chodit.

Kdybych byl ředitelem toho média, napsal bych dopis ve znění: Vážený pane, děkujeme vám, že jste s námi deset roků spolupracoval, ale dneska už máme jiný programový plán… I když, pravda, ta lapidární informace, že už nemám chodit, odpovídá myšlení mladé generace. Je to klip tam, kde já bych napsal oratorium. A není to jen můj případ. Mých vrstevníků se zbavují podobně svižným způsobem. A co si o nich myslím, je jim upřímně jedno.

Změnil se po listopadové revoluci humor společnosti?

On se vlastně tak trochu vytratil. Třeba anekdoty, kterými se naše společnost vždy vyrovnávala s různými problémy, živoří. Dnes se lid spíš naštve a žehrá. A souvisí to se ztrátou velkorysosti, schopnosti přenést se nad určité věci s nadhledem.

Se svými oblíbenými přilbami v revui Kdyby tisíc klarinetů.

Foto: Dušan Dostál

A nezačíná to už od nejvyšších míst?

Samozřejmě. Právě nejvyšší místa, jimž by slušela rozvážná velkorysost, se té vlastnosti dobrovolně vzdala. Doba, kdy Gilbert Chesterton řekl na adresu svého odpůrce Bernarda Shawa: Vážím si pana Shawa a přiměřeně se mu obdivuji…, je nenávratně pryč. Slovo přiměřeně řeklo o Chestertonově názoru na Shawa vše.

Také mi vadí sprostota, která proniká do humoru. S vulgarismy se musí umět nakládat. Jde o to, v jaké souvislosti se to slovo použije. V semaforské Kytici je věta, kterou reaguje král na to, když mu macecha nabízí vlastní dceru místo nevlastní, slovy: A jak krásně přede. Její nit, toť hedbáv. A král odpoví: Seru na hedbáv. Ale kdyby tam nebyl ten hedbáv, to slovo bych nikdy nepoužil.

Nebo v Blaníku jsem Jitce Molavcové v rozčilení říkal: Copak ty nechápeš, že tě doprdele miluju? A ona mi odpovídala: Ty se dovedeš tak krásně dvořit! A bez té její reakce bych se za to slovo styděl. Vtip nespočívá ve sprostém slovu, ale v jeho kontextu. Vadí mi, když za pointu je považováno samotné to slovo.

V jedné své hře jste řekl krásnou větu: Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal. Je to výstižná charakteristika naší dnešní situace…

Naši předlistopadovou představu o kapitalismu určovalo to, že když měl někdo možnost vyjet do západního Německa, vezl s sebou seznam věcí, které má přivézt, protože se u nás neseženou. A kapitalismus si tak u nás získal značný respekt. Dopomohl tomu i Tuzex, který poskytoval západní zboží těm, kteří měli možnost platit dolary, zatímco ti, kteří měli k dispozici naši socialistickou měnu, podloženou prací, jak se tehdy psalo, ostrouhali.

Do Norimberku či do Mnichova jezdili pravidelně nakupovat jen ti mocní. To se ostatně profláklo, když jednu hodnostářku pořizující si zásoby zachytila kamera západní televize a celé to odvysílala. Protože televizní antény v našem západním pohraničí byly obráceny směrem k prohnilému kapitalismu, za čas už to věděli lidé od Šumavy k Tatrám.

Teď tady máme zboží téměř obdobné, ale pořád to jaksi není ono. Utěšuju se tím, že když čtu třeba dějiny Hollywoodu, dozvím se, že i dnes uznávané filmy vznikaly tak, že tvůrcům třeba kameraman od konkurence rozstřílel kameru, vlastně to byli gangsteři. A i mnohé slavné rody neměly ve svých začátcích daleko k lupičům. A přece se to nakonec dostalo na dnes obdivovanou úroveň.

Co jste od změny poměrů očekával?

Že ve společnosti zavládne úplně jiná atmosféra, že tak jako jsme šli vzájemně a společně demonstrovat, stejně vzájemně půjdeme i do kapitalismu. Jenže on si záhy každý začal ohřívat svou polévečku, a to poměrně bezohledně vůči zájmům druhých. A má bláhová představa, že všichni budeme táhnout za jeden provaz, vzala za své. Každý chtěl mít vlastní provaz na tahání. Ostatně proč ne? Ale právo na vlastní provaz by se nemělo nikomu zpochybňovat. Snad jen těm, co sami zpochybňujou.

Jednou jsme s Jitkou ve Vídni zašli do starožitnictví s českým jménem. Majitel mě poznal, začali jsme si povídat a já se ptal, jak se mu daří. Říkal: Končím, protože se nedovedu radovat z neštěstí druhých. To mě dojalo. Ten člověk nesnesl pomyšlení, že když zničí konkurenci, nesmí mu jí být líto. Dravá bezohlednost, která mnohdy bývá podmínkou úspěchu, mi vadí.

Co soudíte o současném stavu české kultury?

V minulém století byla dvě výjimečná období, a sice dvacátá a šedesátá léta. Dnes je to rozplizlé a pro mne trochu nepřehledné. Samozřejmě vznikají dobré věci, ale nemá to podobu směřování odněkud někam. Jsou to spíš osamocené výstřely, zaplaťpánbůh za ně, ale národní kultura se nevzedmula k nějakému společnému gestu.

Tehdy to také nebylo organizované, ale v lidech byla určitá potřeba, ať už ve dvacátých letech s jejich futurismem, dadaismem, surrealismem a poetismem, ze kterého jsem čerpal, nebo v šedesátých, kdy tu vedle filmové nové vlny bylo stejné vzedmutí v literatuře, výtvarném umění, hudbě a v divadlech malých forem, jež vznikala v celé republice. To dnes nepociťuju.

Abychom nekončili pesimisticky, přes všechny problémy této společnosti žijeme ve svobodě a poměrech, o jakých se nám před listopadem nesnilo…

To je pravda. A představte si, co jsem hned po revoluci udělal já. Když jsem zjistil, že můžu na svůj pas vyjet bez víza, kam chci, sebral jsem se a jel vlakem do Vídně koupit si lepidlo. Takové to šroubovací tyčinkové, dneska to prodávají všude. Kdysi jsem ho od někoho dostal a moc dobře se mi s ním pracovalo. Jel jsem si ho tedy koupit do Vídně, abych získal ten nádherný pocit, že člověk si může jet koupit lepidlo do Vídně, aniž by k tomu potřeboval vízum, devizový příslib, celní prohlášení. Ba ani potvrzení o odevzdání vojenské knížky po mně nikdo nežádal! Přitom jsem si to tam prohlédl, zašel na oběd a zase jel zpátky. Jen pro ten pocit. Zatímco o pár let později odjel můj vnuk do Spojených států, nikoli aby si tam koupil lepidlo, ale aby tam jeden rok žil a studoval. A já žasnu nad tím, jak mu to připadá normální. Tak a teď jsi půjdu koupit něco, co se dřív nesehnalo. Ještě nevím co. Třeba avokádo.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků