Článek
Jaký je to pocit přebírat po Ceně ministra kultury za divadlo literární cenu spojenou se jménem Jaroslava Seiferta?
Jednak jsem si uvědomil jsem, že jsem stár, protože takové ceny se dávají trošičku za celoživotní dílo. Na druhou stranu mě každá jiným způsobem potěšila. Minulá byla za divadlo, kterému jsem věnoval čtyřicet sedm let života, druhá zase za dvacet knih, které vyšly v jedné řadě díky panu Kadlecovi, což je možná větší část života.
Jsem šťasten, že si někdo všímá, že jsem se takhle plahočil. Zároveň je v tom pochybnost, protože vím, že ne všechno z toho, co jsem na divadle nebo v literatuře dělal, by si ocenění zasloužilo.
Stal jste se ale legendou.
Raději mi to nepřipomínejte, jsem na to trochu alergický. "Už je tady zase ten starej Legenda." Já to tak neberu, nepřipouštím si to. Samozřejmě že to nejde úplně mimo mě, uvědomuji si to. Nesmí se mi ale stát to, čemu se říká "zblbnout náhlým štěstím".
Setkal jste se někdy s Jaroslavem Seifertem?
Ano, dokonce se byl podívat v divadle na Kytici a já byl u něj doma. Dlouho jsme pak o sobě nevěděli, ale když mi zemřela manželka, napsal mi překrásný dopis. Nesmírně mě to překvapilo, že takový básník se zaobíral osudem divadelního, tingltanglového zpěváčka.
Jaký máte vztah k jeho tvorbě?
Jsem odchovanec poetismu, k němuž jsem se dostal původně přes Vítězslava Nezvala, takže mě oslovil i on. Ale dlužno říci, že na rozdíl od Nezvala mě nejvíc oslovila Seifertova pozdní tvorba počínaje Deštníkem z Piccadilly, potom Koncert na ostrově, Morový sloup. To na mě zapůsobilo vůbec nejsilněji.
A co paměti Všecky krásy světa?
Dostal jsem je jako samizdat přepsané na psacím stroji a mám je dodneška. I když jsem potom získal oficiální vydání, listuji si pořád průklepovým papírem. Je to hezky vázané, samizdaty byly pěkně upravené. Je to asi sedmá kopie, ale mám k ní daleko větší vztah.
Mluvil jste o Nezvalovi. Získal jste k němu s odstupem času jiný vztah nebo jste snad ocenil jiné sbírky?
Můj postoj se neměnil ani tak kvůli politickým kotrmelcům, protože u básníků je člověk zvyklý na ledacos. Mluvil jsem s Janem Werichem o tom, jak mu Nezval odpověděl, když mu vyčinil za báseň Stalin. Bránil se, že ji napsal, protože dostal echo, že se na něj chystá ta partaj vyrukovat kvůli surrealistické minulosti. Napsal ji v rekordním čase, podle sebe v pudu sebezáchovy, okamžitě vyšla v padesáti tisících výtisků.
Moc se mi líbí věta, kterou říkal Werichovi: "Jeníku, to vyvane." A pravda je, že to vyvanulo. Když se řekne Nezval, vytane mi Edison, Manon Lescaut a nikdy ne Stalin. Dlužno říct, že když se dívám na jeho poetické veršování, jsem k němu maličko kritičtější. Jsou tam veršíky, které jsou udělané levou rukou a říkám si: tohle bych já nepustil.
Máte oblíbeného autora světové poezie?
Víte že ne? Bojím se překladů. Samozřejmě jsem ocenil Apollinaira, četl jsem ho díky Karlu Čapkovi a byl jsem uchvácen. Zároveň mi vyvstal otazník, jaké to asi musí být v originále? A protože jsem sám překládal a byl překládán, věděl jsem, že překladatel musí do veršů vkládat dost sebe. Najednou jsem si začal říkat, že to není autentické a tak jsem se raději upnul k českým básníkům.
K 28. říjnu udělil prezident Václav Klaus medaili Za zásluhy Jiřímu Šlitrovi. Řadě lidí to přišlo divné, protože si myslí, že Suchý a Šlitr patří k sobě. Nevnímal jste to podobně?
Mám ji také, ale dostal jsem ji v prvním kole od jiného prezidenta. Na to se už pozapomnělo. Uvědomil jsem si zvláštní věc, která mluví pro nás. Každý jsme ji dostali od jiného prezidenta, o kterých je známo, že se navzájem příliš neuznávají.Oba se ale museli shodnout na tom, že SŠ si asi ocenění zaslouží. To mě potěšilo.