Článek
Je považovaná za jednu z nejlepších interpretek Rossiniho. Proslavilo ji vystoupení na závěrečném ceremoniálu olympijských her v Atlantě.
Pětačtyřicetiletá Jennifer Larmore není v Praze poprvé: "Moje osobní zkušenost s publikem v Praze je jedním slovem báječná. Češi jsou všeobecně vzdělaní, a co se týče klasického umění, navíc perfektně informovaní, dávají umělci najevo, že mu rozumějí.
O vaší umělecké dráze rozhodl osud už v deseti letech. Takové zážitky se nejspíš nezapomínají?
Rodiče mě tehdy vzali na představení newyorské Metropolitní opery, která přijela hostovat k nám do Atlanty. Pamatuji se, že se hrála La traviata. Nezapomenu, jak v sále pohasla světla, dirigent přišel na pódium, zazněly první tóny a pak jsem uslyšela zpěváky. Pomyslela jsem si: To je to, co chci dělat!
Zpěv vás tedy provází životem už odmalička.
Zpívání bylo vždycky součástí mého života. Jsem ze čtyř dětí, tři holky a jeden kluk, a všichni jsme měli krásné hlasy. Celá rodina byla muzikální. Babička hrála ve 20. letech k němým filmům, otec zpíval jako amatér operu a pouštěl nám desky slavných pěvců.
Říká se, že nadání je jen padesát procent úspěchu, souhlasíte?
Určitě. Aby umělec vynikl v obrovské světové konkurenci, musí se tomu oddat celý. Velkým oříškem bylo na počátku mé kariéry angažmá v Opeře v Nice. V té době jsem totiž neuměla slovo francouzsky. Během prvních tří let jsem ale dokázala nastudovat každým rokem deset nových rolí.
Tvrdí se o vás, že jste nejlepší interpretkou Rossiniho.
Nejspíš proto, že mou první rolí byla právě Rosina z Lazebníka sevillského. Už tehdy jsem se do Rossiniho zamilovala. A stará láska nerezaví. Ostatně můžete posoudit sami. Árie tohoto velkého Itala jsem zařadila i na program pátečního koncertu. Vedle Händela, Mozarta a Bizeta, jehož slavná Habanera z Carmen tam také nemůže chybět.