Článek
Můj život je v současné době symfonií složenou ze tří různých vět: "hodně lidí", "několik lidí" a "skoro nikdo". Každá věta trvá přibližně čtyři měsíce v roce, často se však v témže měsíci střídá s druhými dvěma, ale nesplývá s nimi.
Věta "hodně lidí" představuje chvíle, kdy jsem ve styku s publikem, s nakladateli a novináři. Věta "několik lidí" vzniká tehdy, když odjedu do Brazílie, setkávám se s věrnými přáteli, procházím se po copacabanské pláži, příležitostně se zúčastním nějaké společenské události, ale obvykle zůstávám doma.
Dnes však bych rád něco pověděl o větě "skoro nikdo". V pyrenejské obci s dvěma sty obyvatel, jejíž jméno raději udržuji v tajnosti a v níž jsem si před nedávnem koupil starý mlýn přestavěný na dům, se právě setmělo. Každé ráno se probouzím s kohoutím kokrháním, nasnídám se a jdu se projít mezi krávy, ovce, kukuřičná pole a louky.
Dívám se na hory a - na rozdíl od věty "hodně lidí" - se nikdy nepokouším myslet na to, kdo jsem. Nemám otázky ani odpovědi, žiji cele přítomným okamžikem, přičemž je mi jasné, že rok má čtyři období (ano, zdá se to možná samozřejmé, ale někdy na to zapomínáme), a já se proměňuji jako okolní krajina.
V téhle chvíli mě moc nezajímá, co se děje v Iráku nebo v Afghánistánu: stejně jako pro ostatní lidi na venkově jsou pro mě nejdůležitější zprávy o počasí. Každý vesničan ví, jestli bude pršet, jestli se ochladí a bude silný vítr, protože to přímo ovlivňuje jeho život, jeho plány, jeho sklizeň. Potkám statkáře, který se stará o své pole, popřejeme si "dobrý den", probereme předpověď počasí a pokračujeme v tom, co jsme dělali - on v orbě a já ve své dlouhé procházce.
Vrátím se, vyberu poštovní schránku, je tam krajský deník: v sousední vsi je tancovačka, v jednom hostinci v Tarbes - to je velké město se čtyřiceti tisíci obyvateli - zase konference, v noci museli zasahovat hasiči, protože hořela skládka odpadků.
Celý kraj vzrušuje případ skupiny lidí, kteří pokáceli platany podél venkovské cesty, protože způsobily smrt motocyklisty; tato zpráva zabírá celou stránku a už několik dní se objevují reportáže o "tajném komandu", které chce pomstít chlapcovu smrt tím, že zničí stromy.
Lehnu si u potoka, který protéká kolem mého mlýna. Dívám se na bezmračnou oblohu za tohoto strašlivého léta, kdy jenom ve Francii zemřelo pět tisíc lidí. Vstanu a věnuji se kyudu, meditaci s lukem a šípem, která mi zabírá další hodinu dne.
Pak je čas obědvat: sním lehké jídlo a náhle si uvědomím, že v jednom z přístavků staré budovy je zvláštní předmět s obrazovkou a klávesnicí, napojený - div divů - na vysokorychlostní linku zvanou též DSL. Vím, že jakmile stisknu tlačítko toho přístroje, přijde ke mně svět.
Odolávám, jak jen to jde, ale nastal čas, můj prst zmáčkne příkaz "připojit", a už mám opět spojení se světem, jsou tu sloupce brazilských novin, knihy, rozhovory, jež je třeba udělat, zprávy z Iráku, z Afghánistánu, žádosti, oznámení, že letenku dostanu zítra, rozhodnutí, která lze odložit, rozhodnutí, která je třeba udělat.
Pracuji několik hodin, protože právě to jsem si zvolil, protože takový je můj osobní příběh, protože každý bojovník světla ví, že má povinnosti a odpovědnost. Avšak ve větě "skoro nikdo" je vše, co se objevuje na obrazovce počítače, velice vzdálené, stejně jako mlýn se zdá být snem, když jsem ve větách "hodně lidí" nebo "několik lidí".
Zapadá slunce, počítač je vypnutý, svět se opět stává jenom venkovskou krajinou, vůní luk, bučením krav, hlasem pastýře, který vede své ovce zpátky do ohrady vedle mlýna.
Ptám se sám sebe, jak se mohu v jediném dni pohybovat ve dvou tak odlišných světech: odpověď neznám, ale vím, že mě to velice těší, a jsem spokojený, když tyhle řádky píšu.