Hlavní obsah
Jaroslav Krček by rád napsal další operu. Foto: Lucie Levá

Jaroslav Krček: Krása je daná přírodními zákony

Hudebník, dirigent, sbormistr a skladatel Jaroslav Krček oslaví v pondělí 22. dubna osmdesátiny. Svůj život zasvětil lidovým písním, jejich sbírání i interpretaci se souborem Musica Bohemica, a také soudobé vážné hudbě.

Jaroslav Krček by rád napsal další operu. Foto: Lucie Levá
Jaroslav Krček: Krása je daná přírodními zákony

Kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba je to, co vás bude životem provázet?

To vím úplně přesně. Bylo mi čtrnáct let a otec mi koupil malou harmoniku. Popadl jsem ji, začal na ni hrát, starší bratr mě naučil noty a já už za měsíc složil první skladbu. V té době jsem pochopil, že nic jiného už v životě dělat nechci. A také to tak bylo.

O čem ta skladba byla?

Měl jsem tenkrát dětskou lásku, spolužačku Věru. Ta skladba se jmenovala Tango pro Věru. Posléze už jsem se ale jako autor věnoval vážné hudbě a hudbě lidové.

Hrál v tom, že jste získal vřelý vztah k lidové hudbě, roli fakt, že jste se narodil v jižních Čechách?

Trochu ano. První muzikantská škola, kterou jsem studoval, bylo Pedagogické oddělení Hudební školy B. Jeremiáše v Českých Budějovicích. Ve městě existoval, a dodnes existuje, soubor Úsvit, a já se stal jeho členem. V něm jsem se do lidových písní zamiloval a v sedmnácti letech jsem s jedním starším kamarádem, později přítelem na celý život, začal chodit do terénu lidové písně sbírat.

Skládal jste i vlastní, jež jimi byly ovlivněné. Jaký klíč jste k tomu používal?

Jsou dva základní postupy. Buď si vezmete lidový text a složíte k němu vlastní melodii, anebo píšete vlastní píseň, která je tvořena v duchu lidového odkazu. Oba postupy jsem praktikoval.

Později jste se stal znalcem světového folklóru. Co vás k tomu táhlo?

Kdysi bývala v Bratislavě celoevropská akce Prix de musique folklorique de Radio Bratislava. Byla to současně soutěž, která každý rok probíhala ve třech kategoriích. Dokud existovala, zúčastňoval jsem se jí, a dokonce jsem zvítězil. Líbilo se mi, co na ni hudebníci přinášeli.

Jedna kategorie se zabývala takzvaným autentickým folklorem, což znamená, že do původní hudby nemohl zasahovat skladatel ani upravovatel. Co prezentovali muzikanti z Ruska, Bulharska nebo Makedonie, bylo úžasné. Odtud vedla krátká cesta k touze poznávat folklor i z jiných zemí.

Jaroslav Krček má životní jubileum.

Foto: Lucie Levá

V čem je česká lidová hudba osobitá?

Je hodně ovlivněna západní kulturou a vážnou hudbou, třeba chrámovou. Například v jihočeských písních je celá řada takových, které v sobě adekvátně vliv kostelní hudby mají.

Existovala reprezentativní Zlatokorunská sbírka, kterou sepsal houslista Ondřej Hůlka. Bohužel se ztratila, ale o její existenci víme i proto, že ji měl v ruce Karel Jaromír Erben. Zanechal o tom zprávu a vypsal z ní dvacet písní, které vydal jako sešit. Později vypracoval a v roce 1864 vydal svou slavnou sbírku Prostonárodní písně a říkadla, ve které možná uvedl všechny ze Zlatokorunské sbírky. Původní sbírka se nicméně dodnes nenašla.

Zkoušel jste ji hledat?

Když jsme chodili sbírat lidové písně, toužili jsme ji objevit. Jednou jsme si dokonce udělali legraci z naší kamarádky. Po cestě k ní jsme si vymysleli pár lidových písní a řekli jsme jí, že jsme našli Zlatokorunskou sbírku, ale bohužel jsme ji zapomněli v hospodě. Hnala nás pro ni zpět a my šli. Teprve po letech jsem se jí přiznal, že jsme si z ní tenkrát udělali legraci.

Jaroslav Krček stále žije hudbou.

Foto: Lucie Levá

Ve kterých zemích vám bylo později skutečnou ctí prezentovat české lidové písně?

Léta jsme se souborem Musica Bohemica jezdili do Španělska. Vozili jsme tam program o českých vánočních písních. Když jsme tam jeli poprvé, měli jsme trochu obavy. Byli jsme ale překvapeni. Od té doby od nás nechtěli nic jiného.

Velice úspěšné byly vánoční písně také v Německu. Říkali nám tam, že mají také krásné sváteční písně, ale smutné. Obdivovali, že Češi je mají veselé, temperamentní, a ještě je dovedou radostně podat. Takové jsme měli kritiky.

Je to charakteristický znak českých a moravských lidových písní?

V lidové kultuře najdete absolutně všechno, je to zrcadlo bytí. Jsou v ní radosti, bolesti, příběhy, vše, co souvisí s plynutím života.

Dagmar Pecková a Jaroslav Krček.

Foto: Supraphon - Petr Kurečka

Má dnešní mladá generace vztah k lidovým písním?

Jak kdo. Ale kdybyste spočítal, kolik je u nás lidových souborů, asi byste se divil. Je jich mnoho. Kupodivu ale v době, kdy je u nás i mnoho dětských souborů a všude se zpívají lidové písně, neuslyšíte v rozhlase prakticky ani jednu lidovou notu. Všechny takové pořady zrušili.

Šli jsme kvůli tomu před časem s bratrem na ministerstvo kultury a tam nám úředníci řekli, že do toho zasahovat nesmí, ať se obrátíme na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. To jsme udělali, ale rovněž bezvýsledně.

Vaší vášní je i klasická hudba. Máte v ní své autorské idoly?

Ani ne. Měl jsem ale jedno velké štěstí, a sice že jsem byl na konzervatoři žákem Miloslava Kabeláče. Když jsme studium skončili, vybral si tři žáky, mezi nimi jsem byl i já, a ti k němu chodili do bytu na jakýsi soukromý postgraduál. Trvalo to až do jeho smrti v roce 1979. Jsem šťastný, že se mi to přihodilo, byla to úžasná škola.

Jako mladý jsem si samozřejmě chtěl v hudbě všechno vyzkoušet a do všeho se vrhal střemhlav. Dělal jsem různé experimenty. Někdy ve čtyřiceti letech jsem ale začal hledat krásu, později i krásu přirozeně duchovní. Mé poslední skladby už jsou naprosto duchovní.

Nemáte pocit, že je soudobá vážná hudby ve stínu klasických děl?

Máte pravdu. Můj soukromý názor je, že za tím je moderní technika a svět, který je stále více materialisticky založený. Zavedlo to soudobou vážnou hudbu na scestí. Mnozí lidé přestali hledat krásu a ušlechtilost, naopak hledají šok za každou cenu. Hudba se velmi zašpinila.

Současně ale registruju spoustu případů ze světa i od nás, kdy si autoři soudobé vážné hudby řekli, že se vrátí k takzvaným čistým vodám. Hudba totiž stojí na přírodních zákonech. Durový akord je v přírodě, mollový také. Krása je daná přírodními zákony.

Lze ji přiblížit slovem?

Hudba se má poslouchat, ne o ni mluvit. Vypůjčím si ale citát z Labyrintu světa a ráje srdce od Jana Amose Komenského, který v sobě definici má: V umění ne abys viděn byl hledej, ale aby ses tudy k bohu blížil, přitom čím prostší, tím dokonalejší budeš.

Jste jako skladatel stále aktivní?

Neustále. Napsal jsem devět symfonií, devět mší, šest kvartet, oratorium, čtyři opery, spoustu komorní hudby, ale také elektronické. Prostě jsem si potřeboval vše vyzkoušet. Teď skládám to, co hrají lidé, a nejlépe na nástroje, které přežily čas a tím pádem jsou dokonalé.

Máte jako skladatel ještě nějaký sen?

Rád bych ještě napsal nějakou hezkou operu. Něco, co je tematicky pohádkové, a přitom to dnešní člověk potřebuje. Inspiruje mě příběh Děvčátko Momo a ukradený čas, který napsal Michael Ende, autor slavného Nekonečného příběhu. Je to vyprávění o děvčátku, které přemohlo zloděje času.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků