Hlavní obsah
"Člověk je hodně omylný, a i když žádná z postav není podle mého názoru vyloženě špatná, některé z nich závažným až tragickým způsobem chybují," řekl režisér Hřebejk. Foto: Petr Horník, Právo

Jan Hřebejk, Nevinnost a básně Ani Geislerové

Desátý společný film Petra Jarchovského a Jana Hřebejka se jmenuje Nevinnost a do hlavní role lékaře, obviněného ze zneužití nezletilé pacientky, obsadil režisér Ondřeje Vetchého. Širší rodinu mu vytvořili Zita Morávková (manželka), Hynek Čermák (její bývalý muž), Aňa Geislerová (její sestra), Luděk Munzar (její otec).

"Člověk je hodně omylný, a i když žádná z postav není podle mého názoru vyloženě špatná, některé z nich závažným až tragickým způsobem chybují," řekl režisér Hřebejk. Foto: Petr Horník, Právo
Jan Hřebejk, Nevinnost a básně Ani Geislerové

Začínali jste úspěšnými komediemi Šakalí léta a Pelíšky, postupně jste střídali humor s vážnými tématy, teď je tu po dramatu Kawasakiho růže detektivka a psychologické drama zároveň. Kdy s vámi bude zase legrace?

Doufám, že ještě uděláme komedii, ale nepracujeme na zakázku, a to téma zkrátka k Petrovi přišlo. A mě lákalo natočit film, který je žánrově jinde než ty dosavadní. Využili jsme tedy velkorysosti producentů Rudolfa Biermanna a Tomáše Hoffmana a dohodli jsme se, že když film nepřesáhne určitý rozpočet, nebude hrát komerční hledisko takovou roli, jaká se čeká třeba právě u komedií.

Detektivky se nicméně k diváckým žánrům určitě řadí.

Nevinnost není čistá detektivka, po určitém vývoji scénáře jsme se zaměřili na osobní pointu, rodinu a vztahy uvnitř, i když kriminální zápletka zůstala. Výklad příběhu hodně záleží na životních zkušenostech diváků, jejich postoji k lásce i k dlouhodobému manželství. Obecně je, myslím, zajímavý tím, že má tajemství a napětí. Je i hodně emocionální a emoce jsou jedním z důvodů, proč lidé chodí do kina. Takže věřím, že přijdou a budou třeba překvapeni.

Dosud jste točili většinou velmi komorní příběhy, tento je obrazově výraznější.

On je pořád hodně komorní, ale dost zahrály motivy na Máchově jezeře a ve vězení. Důležitá byla i volba hlavní lokace, což je vila se zahradou. To mi umožnilo přenést některé scény, napsané do interiéru, ven na zahradu, což působí filmovějším dojmem. A kameraman Martin Šácha zvolil efektnější obrazovou koncepci.

Jaké pro vás bylo setkání s kriminalisty? Film působí hodně autenticky.

Také to – až na drobnosti – hodně autentické je. Konzultace některé věci inspirují a zpřesňují, a pro nás to byla velmi zajímavá setkání. Byli jsme v podobné pozici, v jaké by měli být diváci – zjišťovali jsme, jak vyšetřování takových případů postupuje, jak kriminalisté pracují. Ve světě tohoto typu kriminality jsou policisté velice imponující lidé. Chytří, s nesmírně rozvinutým logickým myšlením. Ve hře je i morálka, je tu možný omyl, kdy lze poškodit i obviněného. Takže si vyšetřovatelé sami kladou velmi zajímavé otázky.

Vedle detektivní zápletky hraje ve filmu velkou roli cosi jako osudovost. Věříte na ni?

Ano, ale mám-li být přesný, řeknu to trochu jinak: náš osud a vlastní způsob života nás dostihne, ale většinou z jiných směrů a jinak, než jsme si mysleli. Kolikrát má člověk divnou předtuchu, a ono opravdu něco přijde, ale z jiné strany. Tím je ten film prodchnutý. Člověk je hodně omylný, a i když žádná z postav není podle mého názoru vyloženě špatná nebo zlá, zejména některé z nich závažným až tragickým způsobem chybují.

V Nevinnosti hrají hvězdy jako Aňa Geislerová, Ondřej Vetchý či Luděk Munzar a vedle nich méně známé tváře – pro film jste objevil výtečného Hynka Čermáka. Jak?

Je pravda, že ve filmu zatím velkou roli nehrál, ale v divadle velké, hlavní role má – ať to bylo na Kladně, v Rokoku, v Rubínu, teď zkouší v Dejvickém divadle. A jsem přesvědčen, že do souboru špičkových herců zejména malého jeviště, které je pro film velkou školou, patří. I další herce znám léta – Mirka Hanuše, Zitu Morávkovou. A radost mi udělala i Anička Linhartová, která hraje čtrnáctiletou dívku, ale sama je starší, zralejší, dobře se s ní pracuje. Pro film je obohacující, když někteří z herců nejsou moc známí.

Ve filmové rodině je i mentálně postižený chlapec, což se může zdát k hlavní zápletce nadbytečné. Co do filmu tuto postavu přivedlo?

Motiv postiženého kluka jsem přinesl já. Znám to z vlastní rodiny a Petr potřeboval do scénáře, aby mezi bývalými manželi bylo nezrušitelné pouto, aby měli důvod se i léta po rozvodu potkávat. Postižené dítě takovým důvodem je.

Důležitou roli hrají také verše oné čtrnáctileté dívky, které reálně vycházejí z tvorby Ani Geislerové. Jak jste na ně přišli?

Spisovatel a nakladatel Martin Reiner kdysi pozval na festival básníků do Olomouce mezi jinými Aňu a mě na půlnoční čtení, a my jsme tam četli své juvenilní verše. Aňa četla deníkové básně, které psala ve čtrnácti letech a bylo to moc hezké. Navíc jsem věděl od Michala Viewegha, že ji učil ve škole tvůrčí psaní a mluvil o ní s úctou jako o talentu. Oslovil jsem ji tedy a tím jsem ji zároveň i víc přitáhl k příběhu. Leccos pak dost ovlivnila vlastními připomínkami. Tak totiž pracuje velký herec – ne snad, že si vytvoří scény navíc pro sebe, ale že si všimne věcí, které mohou autorům uniknout.

Po letech jste přivedl před kameru Luďka Munzara – jak jste připadl na něho?

Přemýšlel jsem o něm už při Kawasakiho růži. Když režisér potřebuje výborného herce pro postavu starého charismatického muže, prolistuje seznam dost rychle… Ale tehdy jsem tíhnul k Ladislavu Chudíkovi, ten je navíc starší, což scénář potřeboval. Takže když jsem teď zjistil že není žádná překážka, aby Luděk Munzar hrál, nabídl jsem mu roli, a on, přestože je malá, ji přijal, takže byl dokonce první obsazený herec.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků