Hlavní obsah
Zpěvák a kytarista James Dean Bradfield. Foto: Milan Malíček, Právo

James Dean Bradfield z Manic Street Preachers: Svět se změnil, ale my jsme pořád sami sebou

Velšská rocková skupina Manic Street Preachers byla jednou z hvězd nedávno proběhlého festivalu Rock for People v Hradci Králové. Před jejím koncertem jsme mluvili se zpěvákem a kytaristou Jamesem Deanem Bradfieldem o loňské desce Resistance Is Futile a současné pozici kapely, či o tom, proč má rád sport.

Zpěvák a kytarista James Dean Bradfield. Foto: Milan Malíček, Právo
James Dean Bradfield z Manic Street Preachers: Svět se změnil, ale my jsme pořád sami sebou

Baskytarista Nicky Wire před dvěma lety vyjádřil pochybnost o tom, zda ještě někdy nahrajete nové album. Víte proč?

Dneska je všechno kolem kapely úplně jiné než dřív. Jako bychom se probudili a žili v jiném světě, ať už jde o způsob, jakým se hudební nahrávky vydávají, nebo o to, jak k nim posluchači přistupují. Stává se, že jeden den napíšu písničku a druhý den z ní mám už úplně jiný pocit, protože se svět kolem mě mezitím stihnul změnit. A když už nevíte, kam patříte, nebo kam ve světě kultury vlastně patří hudba, začnete se cítit nejistý. Máte pochyby.

Ale nakonec to byla jen menší pochybnost a našli jsme na ni odpověď. Došlo nám, že nevadí, že se svět kolem nás změnil. My jsme pořád sami sebou. Kdybychom se snažili tvářit jako moderní kapela a držet krok s mladými, vypadalo by to trapně. Nakonec jsme pochybnosti překonali obyčejnou vírou ve svou práci a vděčností za ni.

Vzniklo album Resistance Is Futile, jenž jste vydali loni v dubnu. Co pro vás znamená?

Je to zvláštní, ale s každou deskou máme se spoluhráči Seanem a Nickym stejný modus operandi. Vždy nám jde o vzrušující pocit, když novou píseň poprvé hrajeme spolu ve studiu. Je to dětská radost. A to je pro někoho, komu už bylo padesát, skvělý pocit.

Je fantastické, když napíšeme písničku a všichni díky tomu, že se známe celý život, stejným způsobem rozumíme tomu, o čem je. Sdílíme nadšení. To je základ.

Následuje další přání. Sice aby se na skladbu napojilo publikum, aby píseň s lidmi hýbala. Myslím i fyzicky. A to se pořád stává. Obzvlášť v Británii cítím, že k našim písním mají lidé stejně silný vztah, jako my.

A potom je tu třetí věc. Člověk si přeje, aby se písně propojily se širším kulturním prostředím, aby byly povědomé i lidem, kteří nás neznají. Aby zněly třeba na sportovních akcích. To mě těší. Proniknout takovým způsobem do kultury je úžasné.

Dnes už se to ale tolik nestává, spíš máme své fanoušky. Sice v Británii pořád hrajeme v arénách a na koncerty chodí padesát tisíc lidí, ale naši novou hudbu znají už jen oni. Nedostane se dál.

Je to frustrující?

Ne, ale je trochu těžší to přijmout. Dívám se na to tak, že když se nám stále daří napsat písně, které lidé chtějí slyšet stejně jako Motorcycle Emptiness, je to úspěch. Víc už asi po lidech nemůžeme chtít. Na albu Resistance Is Futile se to podařilo se skladbou International Blue, která našla své místo v našem koncertním setlistu. V Británii nebo třeba v Japonsku si ji fanoušci velmi oblíbili. Vždy ale hlavně doufám, že se hudba, kterou napíšu, bude líbit Nickovi a Seanovi.

Zmínil jste radost z toho, když vaše hudba zní například na sportovních akcích. Před třemi lety jste nahráli píseň Together Stronger (C'Mon Wales), hymnu pro velšský fotbalový tým na mistrovství Evropy ve fotbale. Společně s vámi v ní zpívali i samotní fotbalisté. Jsou to dobří zpěváci?

Ale jo, šlo to. My jsme v tomhle směru vždy byli divná skupina. Nezávislé kapely většinou moc na sport nejsou. Je to pro ně příliš velký mainstream a příliš lidová záležitost. Ale my jsme vždycky milovali hudbu, politiku a sport. A máme rádi, když se hudba a sport potkávají.

Sport je nekomplikovaný, nic se neschovává mezi řádky. Já sport miluji, protože obvykle vyhrává ten nejlepší. To se mi líbí, v životě to tak potřebuju. Napsat hymnu pro velšské sportovní fanoušky pro nás byla radost.

Manic Street Preachers, zleva Sean Moore (bicí), Nicky Wire (baskytara) a James Dean Bradfield (zpěv, kytara).

Foto: Sony Music

Říkal jste, že pocit, který prožíváte, když s kapelou poprvé hrajete novou píseň, je pro vás zásadní. Znáte se od dětství. Může se vaše umělecká spolupráce ještě nějakým způsobem prohlubovat a posilovat?

To nevím. V mládí je člověk nezničitelný. I když třeba nejste zase až tak dobrý, věříte si. S věkem posuzujete daleko přísněji sám sebe i kapelu. Proto je podle mě nutné, aby byly vztahy mezi námi spíš o něco volnější. Ne že bychom se měli méně rádi. ale nemůže to být stále tak intenzivní. Prostě proto, že s věkem jsou věci komplikovanější, tak to je.

Proto je nezbytné si například na všechno dopřát dostatek času. Už kvůli tomu, že jsme v minulosti napsali opravdu hodně písní. Teď se někdy se stane, že napíšeme novou, chvíli jsme z ní nadšení, a pak si uvědomíme, že kopírujeme sami sebe, nebo nějakou jinou oblíbenou písničku z minulosti. Čili spíš jistým způsobem zvolňujeme a dáváme si prostor.

Všichni navíc máme rodiny a děti. Občas, když přijdeme do studia, se ze všeho nejradši zdřímneme. Nicméně jakmile se rozjedeme a rozhodneme se, jaké písně chceme mít na desce, nebo že vyrážíme na turné, vše je najednou stejně intenzivní jako kdykoli předtím.

Často hovoříte o tom, že věci rádi děláte po staru. Je nějaký aspekt současného hudebního prostředí, ze kterého jste vysloveně nadšený?

Pořád silně vnímám střet analogového a digitálního světa. Vyrostl jsem v tom prvním, začínal jsem v sedmdesátých letech. Kapelu jsme založili v osmdesátých. Nedávno jsem doma v Cardiffu potkal studenty, bylo jim tak devatenáct, ukázali na mě a vykřikli: Vy jste z devadesátých let! Koktal jsem, že děkuji, že jsem opravdový bluesman a cítil jsem se zvláštně.

Nicméně ne, způsob, jakým dnes funguje hudební průmysl, se mi moc nelíbí. Ale stěžovat si na to nebudu, ani nebudu zakládat protestní hnutí. Pro mě byla vždy svatý grál na albu sedmá písnička. Když byla dobrá, bylo skvělé celé album. Šlo se dál než za prvních několik singlů, vždycky jsem byl zvědavý i na úplně poslední písničku na desce. Když byla dobrá, šel jsem a koupil si od toho umělce všechny ostatní nahrávky. Dneska si člověk poslechne singly a jde dál. Jasně, že s tím nesouhlasím, ale to je proto, že jsem z jiné doby.

Co by vám za založení protestního hnutí stálo?

Asi nic, protože kdyby lidé spoléhali na mé vedení, svět by byl naprosto ztracen. Ale co se týká politických otázek, rád bych všechny povzbudil k tomu, aby pevně věřili, co dělají, ale aby zároveň hledali kompromisy ve středním poli.

Když politici nechají střed prázdný a nesetkávají se v něm, jsou pravice i levice stejně špatné. Tím, jak se vzdalují, utváří se prázdný prostor, který v postideologické době může okupovat kdokoliv. Pak se dějí špatné věci.

V České republice, kde je premiérem Andrej Babiš, asi tušíte, o čem mluvím. Pravice a levice spolu musí mluvit. Když říkám pravice, nemluvím rozhodně o té krajní.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků