Hlavní obsah
Benedikt Erlingsson na návštěvě v Praze. Foto: Jan Handrejch, Právo

Islandský režisér Benedikt Erlingsson: Musíme mluvit se světem i vlastními lidmi

Hostem právě skončené přehlídky současných severských filmů Scandi byl islandský režisér Benedikt Erlingsson. Uvedl na ní svůj druhý celovečerní film Žena na válečné stezce, jehož hrdinka bojuje za ochranu přírody i za svůj osobní život.

Benedikt Erlingsson na návštěvě v Praze. Foto: Jan Handrejch, Právo
Islandský režisér Benedikt Erlingsson: Musíme mluvit se světem i vlastními lidmi

Dost mě překvapilo, že tématem islandského filmu je ochrana životního prostředí. Máte přece nádhernou, skoro panenskou přírodu…

Samozřejmě. Především na vrchovině jsou netknutá místa, a proto k nám také jezdí turisté, kteří nechtějí, aby se jakkoli změnila. Jenže jsme zároveň neustále svědky útoků islandského průmyslu. Sice vyrábíme velmi čistou energii, ale máme také tři obrovské hliníkové továrny a paradoxně devadesát procent té čisté energie jde do nich. A i když existují argumenty, že islandský hliník je zelený, protože se vyrábí z čisté energie místo z ropy nebo uhlí, tak hliníkový průmysl vytváří ohromné množství odpadu a ten zamořuje zemi.

Je zřejmé, že o tom všem nejen hodně víte, ale jste i velmi zapálený. Když hrdinka vašeho filmu bojuje sabotážemi, splňuje tím vaši představu o tom, co je třeba dělat?

Musím se přiznat, že sám jsem spíš zbabělec. Mám spoustu věcí, o které bych mohl přijít – o rodinu, o dům, a tak jsem se rozhodl, že spíš natočím film, který bude vycházet z mých fantazií. Má hrdinka skutečně překračuje hranici a stává se nepřítelem státu.

Hodně jsem o aktivismu včetně ekonomických sabotáží přemýšlel, a to i z historického hlediska. Zabýval jsem se tím, jak dřív bojovaly odbory prostřednictvím bojkotů a stávek, studoval jsem osobnosti, jakými jsou Nelson Mandela nebo Gándhí. A když se dnes podíváme na válku, kterou někteří z nás vedou proti současnému životnímu stylu, tak se radikalizace přímo nabízí. Vždyť hlavní povinností státu je reagovat na každé ohrožení, životní prostředí nevyjímaje. A pokud stát nereaguje, tak se aktivisté logicky radikalizují.

Benedikt Erlingsson

Foto: Jan Handrejch, Právo

Představitelka hlavní role Halldóra Geirharðsdóttirová je působivá jak ve chvílích boje, tak jako citlivá žena, která chce zachránit malou holčičku, sirotka. Je své hrdince podobná, nebo ji jen tak skvěle hraje?

Obojí. Je to opravdu excelentní herečka a zároveň je ve vlastním životě aktivistka. Trošku se zapojila i do hnutí MeToo, má ohromný smysl pro spravedlnost. Nenechává si názory pro sebe, veřejně se vyjadřuje. Její herecký rejstřík je velmi pestrý od komediálních rolí po dramata. A v divadle v Reykjavíku hraje i mužské role, například Dona Quijota.

Ženy na Islandu ostatně velmi dlouho bojují za životní prostředí, od dávných sufražetek až třeba k Björk, která usiluje o záchranu národního parku a v devadesátých letech byla sama na pokraji radikalizace.

Proč mají ženy sklony k radikalizaci, proč jsou to bojovnice?

Podle mého názoru je to síla lásky, schopnost použít vlastní život a lásku k tomu, abychom pomáhali někomu jinému, zachránili svět nebo třeba jen jedno dítě.

Nejen islandská, obecně skandinávská kinematografie, ale také literatura slaví ve světě velké úspěchy. Proč to podle vás tak je?

Já mohu mluvit jen o islandské kinematografii, protože v té se pohybuji. Dánové, Švédové a Norové jsou naši bratři, ale nás je skutečně málo, jen 360 tisíc. Obecně ten úspěch může být částečně dán tím, že naše země vycházejí ze sociálně demokratického modelu státu, který umožňuje i chudým lidem slušně žít. Je tam určitý smysl pro spravedlnost, rovnost, a zároveň dlouhá kulturní tradice.

Benedikt Erlingsson

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jaká je tedy situace na Islandu?

Opravdu je to zajímavé. Natáčíme jen pět až sedm filmů ročně, přesto jsme pravidelně zváni na filmové festivaly a dostáváme tam ceny. Můžeme se směle srovnávat s ostatními Skandinávci, i když oni těch filmů vyrábějí třeba padesát ročně.

My jsme malá země s malým počtem obyvatel, a když chceme točit filmy, nemáme jinou možnost, než je natáčet v naší zemi, být lokální, ale zároveň mluvit se světem, být i globální, protože domácích diváků je málo. Proto musíme mít i evropského koproducenta, protože potřebujeme jeho hlas. Ale stejně důležitý je dialog s námi, s naší kulturou. Musíme se vzdělávat stejně jako kdysi u ohňů.

A své dělá i vzájemná spolupráce islandských filmařů. Opravdu si všichni pomáháme, protože víme, že když bude mít úspěch jeden film, je to zároveň úspěch celé islandské kinematografie.

Mají Islanďané své filmy rádi?

Nedostatečně. Zvlášť mé filmy by měli milovat víc… Ale vážně, je to podobné jako jinde. Doma není nikdo prorokem, dívají se na vás s jistou skepsí a náročnějšími kritérii. Například můj předchozí film O koních a lidech měl opravdu velký úspěch v artových kinech všude ve světě. A na Islandu řekli: No, dobrý.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků