Hlavní obsah
Ólafur Arnalds na festivalu Colours of Ostrava. Foto: Tomáš S. Polívka

Islandský hudebník Ólafur Arnalds: Tvorba je snaha překonávat omezení

Krátce po vystoupení islandského hudebníka Ólafura Arnaldse na letošních Colours of Ostrava v Dolní oblasti Vítkovic potěšili pořadatelé jeho české příznivce oznámením dalšího koncertu. Arnalds se vrátí 19. listopadu a vystoupí v klubu Sono v Brně. S loňským albem Re:member a unikátním nástrojem Stratus se k nám vrátí už potřetí.

Ólafur Arnalds na festivalu Colours of Ostrava. Foto: Tomáš S. Polívka
Islandský hudebník Ólafur Arnalds: Tvorba je snaha překonávat omezení

Loni v srpnu jste vydal album Re:member. Jak se vám s ním poslední rok žije?

Vyzkoušel jsem na něm mnoho nových věcí, mám pocit, jako bych se zbavil ulity. Byl jsem víc než dřív otevřený různým zvukům a vlivům. Nejzábavnější je, že jsem s jeho vydáním neměl pocit, že je dokončené. Album písně a zvuky zachycuje v určitý moment v čase, ale na turné se dál vyvíjejí.

Máme za sebou nyní asi čtyřicet koncertů a ty skladby jsou úplně jiné, než když jsme na turné vyjeli. Ale není to tak, že bych je přepisoval. Vyvíjejí se pomalu, krůček po krůčku. Těší mě, že koncerty nejsou jen pokusem imitovat něco, co jsem kdysi vytvořil.

Společně s hudebníkem a programátorem Halldórem Eldjárnem jste pro poslední alba vyvinuli samohrající piano Stratus. V několika rozhovorech jste zmínil, že na ně nehodláte hrát navždy. Už tušíte, kdy přijde čas se rozloučit?

Netuším. V tuhle chvíli mám pocit, že v něm pořád něco je, že mám co prozkoumávat. Ale jednoho dne se s ním určitě rozloučím.

Povězte mi ještě o té zmiňované ulitě, které jste se zbavil. Jak vás omezovala?

Všechny něco omezuje. Naše schopnosti, vnímání ostatních lidí či hudební průmysl. To je přirozenost hudby. A tvorba je kontinuální snaha omezení překonávat. Pomohlo mi, že jsem to přijal jako fakt a začal s tím vědomě pracovat.

Zmínil jste, že vás ovlivňuje způsob, jakým vás vnímají ostatní lidé. Mluvíte i o hudební kritice?

Nejde jen o kritiku, ale o mé místo ve světě. Nezajímá mě, jestli mě jeden kritik nenávidí a jiný miluje. To mě netrápí. Pořád ale vnímám vliv toho, do jakých škatulek mě okolí zařazuje.

Jsem v hudebním průmyslu zapsán jako člověk, který se věnuje soudobé klasické hudbě. Vidí mě a představí si smyčce a piano. Když to slyšíte deset let dokola, uvěříte, že je to vaše parketa. Přitom to možná není úplně přesně to, čím jste. Možná jste se v tom jen zasekl, protože vás tak ostatní vidí a cení.

To zní jako další motivace pro překonávání hranic.

Ano. Čím víc lidé opakují jednu věc, tím víc mám chuť vyzkoušet něco úplně jiného.

Vyrůstal jste v malém městečku nedaleko Reykjavíku. Jak na to vzpomínáte?

Nebylo místem, do kterého bych zapadal. Já bych ale asi nezapadal nikam. Bylo to malé město, ve kterém se lidé hodně soustředili na sport.

To mě ale moc nebralo, tak jsem utíkal k muzice a tamní subkultuře. Mělo to výhody, protože když žijete na místě, kde se zdánlivě téměř nic neděje, musíte si děj sami vytvořit.

Jaký zvuk máte nejraději?

Ticho. Bohužel si ho člověk moc neužije, je to v dnešním světě vzácnost. Pořád ho ale nalézt lze.

Začínal jste jako bubeník v metalových kapelách. Stále máte ten žánr rád?

Jasně. Poslouchám hodně tvrdších žánrů.

Co vám dělá radost?

Když se na chvíli dostanu do přírody.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků