Hlavní obsah
John Cale nikdy nepřestal v hudbě experimentovat. Foto: ČTK

Hudebník John Cale: Nikdy se nevzdávejte

První den Metronome Festivalu Prague, v pátek 22. června, se fanoušci dočkají vystoupení Velšana Johna Calea. Jako kluk hltal koncerty orchestrů z celého světa. Po přesunu do Londýna se věnoval avantgardní vážné hudbě, v čemž pokračoval i v New Yorku. V Americe poznal Lou Reeda a založil s ním The Velvet Undergound. Po třech letech a dvou albech se vydal na sólovou dráhu.

John Cale nikdy nepřestal v hudbě experimentovat. Foto: ČTK
Hudebník John Cale: Nikdy se nevzdávejte

Vyzkoušel jste během své hudební kariéry všechno, co jste si přál?

Doufám, že ještě ne, protože tohle je můj život a chci dále objevovat.

Co pohání vaši hudební zvědavost?

Jedna z věcí, které mě posunují, je nuda. Nicméně vždy jsem k hudbě silně tíhnul a bavilo mě poslouchat všechno možné. Už když jsem vyrůstal ve Walesu, poslouchal jsem rádio na krátkých vlnách, abych slyšel orchestry z různých částí světa. Každý hudbu interpretoval jinak a já si uvědomil, jak pestrý hudební svět je.

Celý život jsem se snažil ho prozkoumat. A stále mě baví objevovat něco nového i jako posluchač. Například teď poslouchám nejrůznější rock’n’rollové kapely z Afriky, třeba ze Zimbabwe nebo Mali. Jsou úplně jiné a zajímavé. Na internetu se dá objevit hudba ze všech zemí, mohu tím trávit dlouhé hodiny.

Není pro vás stále těžší objevit muziku, která je jiná než všechno, co jste už slyšel?

Naštěstí ne. Zajímavé hudby je mnoho, pořád se něco děje. Baví mě, že o hudbě, kterou se snažím nalézat, se nepíše v časopisech, nikde nenajdete recenze. Musíte si je vypátrat sami. A když máte štěstí a narazíte na neotřelé nové postavy, je to radost.

V minulosti jste prohlásil, že v životě litujete jen toho, že jste utekl z Walesu…

Bylo ale nezbytné odejít. Ekonomická situace byla taková, že člověk musel přijít na to, kde se uživí. Věděl jsem, že ve Walesu se budu moci tak maximálně připojit k orchestru a to bude všechno. Nebyl bych šťastný. Ale já chtěl komponovat a potkávat nové muzikanty. V Londýně a později v New Yorku jsem potkal inspirativní hudebníky.

John Cale

Foto: ČTK

Proč toho tedy litujete?

Protože Wales navždy zůstal mou součástí. Člověk se cítí tak trochu neúplný. Mám pocit, jako bych něco nedokončil.

Říkáte, že hudba vám dává pocit identity. Můžete to trochu rozvinout?

Je těžké to vysvětlit. Když improvizuju a hraju melodii, kterou jsem nikdy předtím nehrál, mám pocit, že dělám něco správně. V tu chvíli o něčem, jako je identita, přemýšlím nejméně ze všeho, přitom se právě v ten okamžik demonstruje ve své nejčistší formě. Cítím, že v tu chvíli jsem to já víc než kdykoli jindy.

Nikdy se nezdálo, že by vás bavilo ohlížet se zpět, ale v poslední době jste uspořádal několik velkých retrospektivních koncertů. Cítil jste, že je ten správný čas?

Měl jsem ten pocit. Ale neznamená to, že se budu stále ohlížet. Odehrál jsem to a nyní se můžu pohnout dál. Koncerty Futurespective byly skvělé. Měl jsem štěstí, že je se mnou odehrál London Contemporary Orchestra. To mi dalo obrovský prostor představit staré písně v novém formátu. Moc jsem si to užil.

Vaším mentorem a manažerem byl Andy Warhol. Po jeho smrti jste s Lou Reedem natočili album Songs for Drella. Byl pro vás Warhol i dobrý přítel?

Vždy jsem ho tak bral. Byl ke mně velmi velkorysý. Vytvořil v New Yorku ve své době velmi zajímavou atmosféru. Měl kolem sebe neustále přátele a všichni, kdo v jeho The Factory tvořili, měli zvláštní schopnosti. Nejen umělecké. Všichni měli fantastický smysl pro humor.

Mne na tom bavilo, že místo, které vytvořil, bylo prostorem pro práci. Všichni tam chodili pracovat, a to velmi tvrdě. Pokaždé, když se někdo snažil si věci zjednodušovat, uvědomil si tam, jak těžké je něco opravdového vytvořit. Bylo to úžasné seznámení s New Yorkem.

Jaký byl váš vztah s Lou Reedem poté, co jste opustil The Velvet Underground?

To už je historie. Někdy to bylo těžké, jindy ne. Ale udělali jsme spolu kus práce. Vždy se mi líbilo, že umí velmi efektivně pracovat se slovy a s lehkostí improvizovat. Byla to jedna polovina našich počtů. Jednu půlku tvořily texty, druhou hudba.

Ještě bych se vás ráda zeptala na Nico, která s vámi po krátký čas zpívala. Co se vám vybaví jako první, když řeknu její jméno?

Její smysl pro načasování. Naučila se to v herecké škole. Bavila se s vámi, nebo jste si spíš mysleli, že si povídáte, a ona konverzaci z ničeho nic přerušila. Tak jste si šli po svém. A ona vaši otázku zodpověděla třeba o tři čtvrtě hodiny později. Byla vtipná.

Když jste skončil v The Velvet Underground, začal jste produkovat alba dalším umělcům. Jak vzpomínáte třeba na vznik prvního alba The Stooges? Tušil jste, jaká ikona se stane z Iggyho Popa?

Nejen ve studiu, ale hlavně na pódiu byl neuvěřitelný. Věděli jsme, že se děje něco neobvyklého. Je v něm cosi, co ho nikdy neopustilo. Jsem šťastný, že se mu to podařilo.

Co byste poradil mladým hudebníkům?

Nikdy se nevzdávejte. Nepřestávejte hledat.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků