Hrabalovo Kersko: Postřižinské pivo, svérázní turisté i pábení Jaromíra Hanzlíka

„Pamatujete si na tu scénu s divočákem?“ mrká na mě herec Jaromír Hanzlík. Má na mysli střípek z filmu Slavnosti sněženek, v němž Petr Brukner coby roztržitý myslivec nemotorně nasedá na kolo a tlačen stíhací partou kamarádů vyráží za prchajícím zvířetem. Dostihne ho až v nedaleké škole, kde ho před zraky vyděšených dětí skolí. Sám ale záhy omdlí.

„Tak ten divočák nepošel. Jenom jsme ho uspali. Byl totiž cvičený, jmenoval se Vašek a svého pána poslouchal na slovo. Udělal úplně všechno, co jste po něm chtěla - na povel si sedl, lehl i přiběhl,“ vzpomíná herec.

Na pódiu za jeho zády mezitím hraje kapela To jo Band a v rytmu country se lehce pohupují hosté. Na tradičním Hrabalově Kersku, které se koná každým rokem předposlední sobotu v květnu, se jich sešlo kolem dvanácti set. Popíjejí postřižinské pivo, ukusují k němu párky s chlebem a fotí se s přítomnými herci. Letos se tady kromě Jaromíra Hanzlíka a Petra Bruknera objevil třeba i Pavel Nový.

Všichni vzpomínají na natáčení hrabalovských filmů pod taktovkou Jiřího Menzela, někteří se objevili i v několika z nich. „Bohužel už nás zbývá jen málo. Stárneme a odcházíme. Ze všech těch lidí, co ve filmu jeli společně na valníku, už jsem tady jen já,“ krčí rameny Petr Brukner, který pár dní před akcí oslavil devětasedmdesáté narozeniny.

Jako vystřižení z Hrabalových povídek jsou i někteří hosté. Třeba jeden, co sem prý vážil cestu až z Aše, vypráví: „Víte, já abych se sem vůbec dostal, musel jsem vstávat o půl jedné ráno. Byt mám totiž zaskládaný knihami a novinami, sahají až po strop. Chodím mezi nimi jen úzkými uličkami. A když chci někam ven, musím je nejprve všechny přeskládat.“

Další se zase chlubí, že sbírá rozbitá rádia a gramofony - podobně jako svérázný pan Leli ze Slavností sněženek v podání Jaromíra Hanzlíka. „Už jich mám na sedm stovek, jednou si otevřu soukromé muzeum,“ říká muž v plstěném šedém klobouku. Když si z fousů otírá pivní pěnu, vypadá, jako kdyby vystoupil z Mistrových Perliček na dně.

Podle kerského starousedlíka Vladimíra Jilemnického, který si ve Slavnostech sněženek zahrál jednoho ze dvou bizarních zahrádkářů-natěračů, si právě takové postavy spisovatel vybíral. „Všichni ti lidé v povídkách jsou naprosto reální. Buď tady kdysi žili, nebo ještě pořád žijí. Každý, kdo se stal Hrabalovým hrdinou, ale musel být nějakým způsobem divný. Tak trochu pako,“ směje se. Právě to měl tento literát a vyznavač „hospodské filozofie“ rád.

Bohumil Hrabal si chatu v Kersku pořídil s manželkou na inzerát. Psal se rok 1965 a spisovatel hledal v polabské nížině uklidnění od rušného života v pražské Libni. „On potřeboval více ticha a přírody pro svou literární tvorbu a jeho žena Eliška zase toužila po místě pro zahradničení,“ přibližuje historik Polabského muzea Pavel Fojtík.

Volba na Kersko padla hlavně z toho důvodu, že už manželé toto místo dobře znali. Hrabal vyrůstal v nedalekém Nymburce, kde jeho nevlastní otec Francin dostal místo v místním pivovaru, do osady navíc jezdívali s Eliškou k přátelům.

Věděli tedy, že se orientační plán Kerska podobá listu kapradiny. Slyšeli o tom, že byla osada rozdělena a očíslována po vzoru newyorského Manhattanu. Tušili, že hlavní třída alias Pátá avenue neboli Betonka měří od autobusové zastávky až na rozcestí ke Stulíkům 2348 metrů. Znali také restauraci Hájenku, kam se dodnes chodí na kančí kýtu se šípkovou omáčkou nebo se zelím.

„Podle sousedů jim také vyhovovala jakási prvorepubliková nostalgie, která tady panovala,“ připomíná Pavel Fojtík a pokračuje: „Hrabal tu měl samé spřízněné duše, které - stejně jako on - nesouzněly s režimem. Každá proto byla svým způsobem postižená.“

V době normalizace, tedy po roce 1969, se pak spisovatel do Kerska prakticky přestěhoval. Do Prahy už jezdil jen velmi zřídka, sotva několikrát do měsíce.

Hrabal totiž hlučně osaměl. „Po zmanipulovaném rozhovoru, který vyšel 8. ledna 1975 v týdeníku Tvorba a do něhož jeden z redaktorů dopsal několik pochvalných vět o XIV. sjezdu Komunistické strany Československa, se totiž od něj odvrátili někteří intelektuálové,“ vysvětluje literární historik Jan Nejedlý. Na pražské Kampě se dokonce demonstrativně pálily Hrabalovy knihy. Na „protestní akci“ se sešlo třináct osobností českého undergroundu a sirkou škrtal básník Ivan Magor Jirous.

Vzhledem k tomu, že Hrabalovi krátce předtím zemřeli oba rodiče a státní agentura Dilia blokovala práva na překlady jeho knih v zahraničí, uvažoval spisovatel dokonce o emigraci. „Nakonec ale zvolil jinou cestu - začal unikat právě do Kerska,“ říká Jan Nejedlý.

Tady se pak ponořil do tvorby. Napsal Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále i Něžného barbara. „Tady se zrodily i Slavnosti sněženek, kterým později zajistila nesmrtelnost Menzelova filmová adaptace. Podle Václava Klause je to ,čirá snobárna‘, ve skutečnosti však jde o Hrabalův nejlidovější film. Autorovým filozofickým meditacím sice rozuměli jen někteří, hláška ,To zas bude v álejích nablito!‘ ale baví celý národ,“ podotýká literární historik Nejedlý.

Z hlubokých splínů navíc Mistrovi pomáhaly místní kočenky. Na sklonku života o nich napsal: „Tam někde v lese mě čekají moje naděje, poslední důvod k žití.“ Svou kočičí smečku miloval natolik, že ji jezdil krmit až do svých posledních dnů. Dokonce na ni pamatoval i ve své závěti. Pražskému spolku ochránců zvířat, který se o smečku staral, když byl spisovatel v nemocnici, odkázal část tantiém z autorských práv na své knihy. Chtěl, aby bylo v Kersku postaráno i o všechny budoucí kočky.

Dnes už kočky v Hrabalově chatě nebydlí. Mění se i samotné Kersko - zahradní domky s verandami stále častěji střídají předimenzované haciendy s vydlážděnými dvory. Na prvorepublikových kurtech už se navíc nehraje tenis a v restauraci Hájenka už nečepují postřižinské pivo. „Místní štamgasty taky vystřídaly nekonečné fronty turistů. V létě tu měli dokonce zřízence, který u vchodu na zahrádku obsluhoval závoru a pouštěl hosty dovnitř po etapách,“ říká Jan Nejedlý.

Chvíli tady dokonce fungoval i erotický klub, který lákal na diskrétní dřevěné sruby. „Vybraná klientela sem jezdila za kočenkami, jež se poněkud lišily od těch Hrabalových,“ připomíná literární historik a pokračuje: „Ale to by se Hrabalovi nejspíš líbilo, měl podobná bizarní místa rád.“ Ostatně během svých studií bydlel v Praze v podnájmu na Staroměstském náměstí u důstojníka mravnostní policie, který měl za manželku prostitutku.

Tradice každoročního Hrabalova Kerska se přesto stále drží. Svědčí o tom nehynoucí zástupy návštěvníků i přísliby herců. „Pokud budu moct, přijedu za rok zas,“ zvedl ruku na důkaz souhlasu Petr Brukner alias nemotorný myslivec ze Slavností sněženek nebo miliardář z filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Účast přislíbila i manželka po zesnulém oscarovém režisérovi Olga Menzelová.

A co víc: za dva roky se hlavní dění přesune do nově opravené spisovatelovy chaty. Středočeský kraj ji totiž loni za deset milionů koupil a teď se z ní chystá udělat místo setkávání. „Poté, co chatu opravíme a uvedeme do původního stavu, chceme v domku a jeho přilehlém okolí pořádat tematické workshopy, přednášky a filmové projekce,“ říká šéf Polabského muzea Jan Vinduška. Chata by se měla otevřít už na jaře roku 2024, tedy na 110. výročí narození Bohumila Hrabala.

Vzpomenu, bylo to v osmdesátém roce před natáčením Postřižin. To byl první film podle jeho předlohy, který jsem dělal. Poté jsme se vídali celkem často, protože on se rád chodil dívat na plac. Od té doby, co jsem hrál jeho strýce Pepina, mi říkal důvěrně „strýčku“. Magdu Vášáryovou zase oslovoval něžně „maminko“. Choval se k nám velmi mile, protože jsme v Postřižinách hráli jeho rodinu.

Blízkými přáteli jsme sice nebyli, ale občas jsme spolu zašli na pivo. Samozřejmě do jeho oblíbeného hostince U Zlatého tygra na Starém Městě. Tam bylo vždycky veselo a rušno.

Krásné a idylické. S Jirkou Menzelem byla vždycky úžasná práce. Všechno navíc dokonale klapalo, protože jsme ten film nejprve nazkoušeli jako divadlo. Ještě předtím, než padla první klapka, každý přesně věděl, co má říkat, kde má stát a co se bude dít. Nemohla tedy nastat situace, o které kdysi vyprávěl Milan Lasica, tedy že točil postelovou scénu s Janou Hlaváčovou a seznámil se s ní až pod duchnou. Teprve tam si potřásli rukama a šli točit. To se u nás opravdu stát nemohlo, my jsme se všichni poznali už předtím.

Jak se točila slavná komínová scéna? Na to se mě ptá úplně každý! (směje se) My jsme se původně s Magdou Vášáryovou dohodli, že budeme všude svorně tvrdit, že jsme tehdy fakt vylezli na komín. Nějakou dobu nám to dokonce vycházelo a lidi nám to věřili. Jenomže pak se jednoho dne objevil fištrón a začal se zajímat o to, kde stála kamera. Říkal: „No jo, ale když jste tam vylezli a Magda začala komíhat nohama, kde byla ta kamera?“ To byla hodně šikovná otázka. A tak jsme nakonec museli s pravdou ven.

Ve skutečnosti to bylo tak, že jsme tu komínovou scénu natočili na ploché střeše jednoho JZD v Dalešicích. Ta střecha byla prostorná a byl z ní krásný výhled do krajiny. Technici ze štábu proto nahoře postavili umělý dvoumetrový komín a na tom jsme seděli. Kamera, co nás snímala, stála o kus vedle. Velmi jednoduchý trik.

I tak ale musím říct, že když jsem lezl za Magdou nahoru, měl jsem rozhodně hezčí výhled než ona. (směje se)

K tomu vám řeknu takovou hezkou vzpomínku. Byli jsme spolu na premiéře toho filmu, která se konala v kině Pasáž na Václavském náměstí, a Janička k tomu neřekla ani slovo. Celou dobu mlčela. Už jsme byli na cestě domů, skoro na konci toho Václaváku, a já už jsem to nevydržel. Celej napnutej jsem vyhrknul: „Tak co, Jani, líbil se ti ten film?“ A ona se zastavila, podívala se na mě a na celý to náměstí z plna hrdla zakřičela: „Já bych s těmi lidmi z filmu chtěla doopravdy žít!“ To byla nejkrásnější kritika, co jsem mohl dostat.

To bylo taky hodně hezké. Všechny exteriéry jsme točili přímo tady v osadě, jenom vnitřek hájenky se točil v ateliéru. Do skutečné hospody by se totiž celý štáb i s kamerou nevešel. I když byl podzim, celou dobu nám přálo hezké počasí, takže všechno běželo jako po drátkách.

Jediné, co drhlo, bylo to, že si Jirka Menzel obsadil do filmu i dva své kolegy režiséry. Jiří Krejčík hrál žrouta Karla, co spořádal všechny salámy, a František Vláčil tam měl miniroličku s panákem rumu. No a ten Jiří Krejčík se do toho strašně moc položil. Jeho dcera nám vyprávěla, jak doma celé dny trénoval pojídání salámů, prý z toho lezl až po zemi.

Bohužel on se nepoložil jenom do té svojí role žrouta, on se vžil i do role režiséra. A tak když jsme začali točit slavnou scénu s rvačkou v hospodě, z ničeho nic vztekle zařval: „Stooop!“ Jirka Menzel se na něj s údivem podíval a řekl: „Ale pane režisére, tenhle film přece točím já.“ A Krejčík mu povídá: „Jo, ale blbě!“

Víte kdy? Když jsme s Rudolfem Hrušínským natáčeli tu scénu, ve které mu v kůlně předvádím, co jsem si výhodně koupil. A přijde tam Johanna Tesařová s natáčkama na hlavě a seřve nás. A já mu řeknu: „To je ta moje nová družka, vyměnil jsem ji za obraz Krajinka v zimním hávu.“ Tak to jsme museli nacvičovat hodně dlouho, protože při tom jsme vždycky řvali smíchy.

Tak to vám popíšu úplně přesně: Já, když se ráno probudím, tak jdu do důchodu. Pak jdu spát. A druhý den ráno se zase probudím do penze. A tak to jde pořád dokola. Řeknu vám, že je to pořádná makačka.

Může se vám hodit na Zboží.cz: