Hlavní obsah
Gil Shaham míří do Prahy. Foto: archiv festivalu Dvořákova Praha

Houslista Gil Shaham: Klasická hudba byla jako rebelie

Špičkový americký houslista Gil Shaham, držitel mnoha prestižních cen, bude kurátorem komorní řady letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha. Interpret díla Bély Bartóka, Antonia Vivaldiho, Ludwiga van Beethovena a dalších se v rozhovoru jeví jako skromný, pokorný člověk, zcela oddaný své životní vášni.

Gil Shaham míří do Prahy. Foto: archiv festivalu Dvořákova Praha
Houslista Gil Shaham: Klasická hudba byla jako rebelie

Jaký je váš vztah k Antonínu Dvořákovi?

Za prvé bych chtěl říct, že je pro mě nesmírně vzrušující být součástí takového festivalu, a být tak spojený se jménem Antonína Dvořáka. Když mi bylo jedenáct let, měl jsem kazetový magnetofon, na kterém jsem si pouštěl Novosvětskou. Bylo to úžasné, nikdy předtím jsem takovou hudbu neslyšel. Změnilo mi to život, byl to úžasný zážitek. Pouštěl jsem si to pořád dokola a dokola…

Když jsem to slyšel poprvé, překvapovala mě každá další fráze, každý motiv. Při dalších posleších, kdy už jsem to znal, jsem to ale miloval ještě víc. Byl to jeden z mých nejsilnějších hudebních zážitků.

Vyrůstal jste v rodině vědců. Jak vaši rodiče reagovali na to, když jste jim oznámil, že se hodláte věnovat hudbě?

Teď ještě trochu odbočím, respektive zůstanu u první otázky. Má matka si vždycky moc přála podívat se do Prahy, tak doufám, že se mi povede ji tam vzít. Ona je totiž workoholik, pořád zapřažená do práce. Nějaký čas by si ale mohla najít.

Ano, oba moji rodiče jsou vědci, stejně jako můj starší bratr, možná vůbec nejchytřejší člen naší rodiny. Představte si konverzace u večeře – já a tři vědci. Čili rozhodnutí věnovat se hudbě u mě byla svého druhu rebelie. Začal jsem studovat hru na housle, stále dokola jsem cvičil nebo jsem muziku poslouchal.

Gil Shaham

Foto: archiv festivalu Dvořákova Praha


Ovlivňovali vás konkrétní hudebníci nebo skladatelé?

Když jsem začal docházet na hodiny, můj učitel mi vždycky říkal, abych ten který kus hudby zkusil zazpívat. Já netušil, o čem mluví, proč to po mně chce. Přece se učím hrát na housle, ne zpívat. Později jsem ale pochopil, že mnoho skladatelů psalo party na housle, jako by byly určeny pro lidský hlas, pro zpěv.

Vaše mladší sestra je ale také svého druhu rebelka, že? Také si vybrala hudbu, hraje na klavír. Zahrajete si spolu?

Když je příležitost, moc rádi. Bohužel toho času zase tak moc nemáme.

A s vaší ženou, houslistkou Adele Anthony?

To je podobný případ. Oba dva jsme velice zaměstnaní. Je pro nás těžké sejít se u jídla, natož si pak společně zahrát. Ale rád bych, aby se nám to dařilo co nejčastěji.

Vaše nahrávky vycházely u Deutsche Grammophon, ale před pár lety jste rozjel svůj vlastní label. Jak se mu daří?

Na začátku jsem měl jednoduchý plán. Vydat alba, která vydělají dost na to, abych mohl zrealizovat další nahrávky. Je to obtížné, zvlášť teď, když má většina lidí pocit, že je veškerá hudba zadarmo. Ale zatím to funguje.

I v době, kdy se hudba odehrává na streamovacích platformách?

Tuto otázku řeším prakticky každý den, ale pak se znovu ujistím o své náklonnosti ke klasickým vinylovým deskám. Miluju zvuk vinylu. A rád bych ho zprostředkoval lidem, kteří mají o klasickou hudbu ve špičkovém zvukovém balení opravdu zájem.

Gil Shaham

Foto: archiv festivalu Dvořákova Praha

Hrajete na velmi vzácný nástroj, stradivárky z roku 1699. Jaký je to pocit, svírat v rukou takový kus historie?

Těžko to popsat, to byste musel zažít. Kdybych to chtěl ale opravdu zjednodušit, je to, jako byste dostal do rukou ten nejnovější smartphone, který umí věci, o nichž jste dosud neměl ponětí.

Předáváte své znalosti hudby dalším generacím?

Rád se setkávám s dětmi, u nichž cítím nadání, talent a vášeň pro hudbu. Ale učení se spíš věnuje má žena, je v tom skvělá a studenti ji mají moc rádi.

Máte nějaké osobní rituály před tím, než jdete na koncertní pódium?

Většina muzikantů má nějaké návyky, které jim pomáhají soustředit se a podat vrcholný výkon. Pokud jde o mě, čím jsem starší, tím víc se snažím soustředit se na jeden okamžik. Teď tu třeba spolu sedíme, povídáme si, což je v tuto chvíli to nejpodstatnější. Když stojím na pódiu, chci se soustředit jen na tu chvíli a hrát, vyprávět příběh.

Kolik hodin denně cvičíte?

Vlastně to ani nepočítám, hraju každou volnou chvilku. Neberu to ale tak, že bych se cvičil jen technicky, mám pocit, že s přibývajícími léty začínám skutečně chápat, co pro mě hudba skutečně znamená. Nejde mi jen o technickou brilanci, ale o ten pocit, který je za ní.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků