Hlavní obsah

Herečka Klára Cibulková: Hrdinství vleže se u žen příliš neoceňuje

Právo, Jan Šída

Televizní diváci mají herečku Kláru Cibulkovou spojenou především s postavou doktorky Blechové ze seriálu Ordinace v růžové zahradě či s maminkou v reklamě na kávu. Herečka však mimo jiné účinkuje v pražském Švandově divadle v představení Pankrác 45. V roli Adiny Mandlové se v něm zamýšlí nad citlivými tématy.

Foto: Jan Šída, Právo

Herečku Kláru Cibulkovou překvapilo, jak byla Adina Mandlová vtipná, sprostá a cynická.

Článek

Role Adiny Mandlové v představení Pankrác 45 byla psána přímo pro vás?

Asi před rokem a půl mi dramaturgyně divadla Martina Kinská dala knížku Adiny Mandlové Dneska už se tomu směju. Sdělila mi, že by chtěla napsat a zrežírovat hru o ženách v cele pankrácké věznice. I to, že by byla ráda, kdybych Adinu hrála.

Kolik postav v představení účinkuje?

Adina, další herecká hvězda Lída Baarová, odbojářka Hana Krupková, Julča, která byla kápo v koncentráku, a neznámá žena. Postavy jsou reálné, ale to, že se sešly v jedné cele, je fikce. Společným tématem všech je vina, kolaborace, zrada.

Foto: Jan Šída, Právo

Herečka Klára Cibulková ví, že naše společnost se svou minulostí vyrovnaná není.

Prošly jsme řadu materiálů, dokumentů a knih týkajících se této složité doby, pomáhali nám historici a byly jsme přímo na Pankráci a v Lidicích. Je to zajímavé, ale také smutné téma.

Jak jste roli Mandlové pojala?

Kromě knihy mi byly inspirací její filmy i výpovědi lidí, kteří ji znali. Překvapilo mě, jak byla vtipná, sprostá a cynická. Zároveň chytrá, krásná a sebeironická. Myslím, že její cynický humor za každou cenu byla jistá sebeobrana. Uvnitř to byla citlivá a hodná žena.

Společným tématem všech je vina, kolaborace, zrada

Víte, myslím si, že herci té doby se zapletli s nacisty, protože zkrátka toužili točit. Chtěli také udržet český film, a hlavně přežít. Adina tohle často zmiňovala, navíc se bála, že jí za pár let odkvete krása a bude vyřízená. Celou dobu v cele se považovala za nespravedlivě obviněnou, pravděpodobně nikomu neublížila a nikoho neudala. Některým lidem dokonce pomohla.

Představila jste si na jejím místě sebe?

Mnohokrát mě napadlo, co bych dělala. Těžko říct, jak bych se rozhodla, opravdu nevím. Navíc pokud máte rodinu, nerozhodujete sám za sebe. Každé rozhodnutí má tolik příčinných souvislostí. Odpor tehdy znamenal lágr nebo rovnou smrt, nebo byla možnost pokusit se nějak přežít. U žen se však hrdinství vleže příliš neoceňuje.

U nás je problematika jakékoli kolaborace odmítána. Nebudou z toho takzvaní kostlivci ve skříni?

Každý má nějaké kostlivce ve skříni. Jediná cesta, jak je zdolat, znamená přiznat je sobě i veřejnosti. Můj otec mi těsně po revoluci vysvětlil, proč jako vědecký pracovník vstoupil do komunistické strany.

Chtěl prostě zůstat na škole a dělat svou práci. Zásadní je, aby si člověk odpustil sám, pak mu odpustí i okolí. Teprve tak se může společnost posunout dál. Bohužel naše společnost dá často na první soudy a se svou minulostí vyrovnaná není.

Foto: Jan Šída, Právo

Každý má nějaké kostlivce ve skříni, ví Klára Cibulková.

Další divadelní hra, Idioti, ve které hrajete, je plná nahoty. Vyrovnáváte se s ní bez problémů?

Ve skupině osmi lidí to nikdy bez problémů docela není. Ovšem scéna skupinového sexu je ve hře opodstatněná. Snažili jsme se o to, aby představení nevyznělo vulgárně. Aby vše vzešlo z mejdanu, ze hry na svlíkání se z radosti a zábavy. Scéna je nasvícená tak, že nakonec vypadá jako obraz ze živých těl.

S nahotou jako takovou problém nemám v případě, kdy mi režisér vysvětlí, že mé holé tělo má ve hře nějaký smysl. Podstatou hry Idioti ale není nahota, nýbrž útěk člověka před sebou samým.

Nepřipadáte si někdy jako loutka v rukou režiséra?

Stane se, že je režisér manipulátor. Myslím si ale, že to vycítím. Třeba ruský režisér Fedotov, se kterým náš soubor nastudoval představení Slepice, byl občas Napoleonem i generálem. Nakonec ovšem zjistil, že nás svou mystikou neuhrane, a do premiéry se z nás stali dobří kamarádi. Byla to výborná zkušenost.

Pro herce bývá nejvyšší metou angažmá v Národním divadle. Je to i vaše ambice?

Národní divadlo, stejně jako vinohradské divadlo v Praze, má dlouhou tradici.

Ovšem současné Švandovo divadlo existuje více než sto třicet let. Nezáleží na budově, ale na osobnosti režiséra, lidech v souboru a repertoáru. Obecně řečeno, změně bych se nebránila. Ale jen takové, která mě posune kupředu.

Reklama

Výběr článků

Načítám