Článek
Počítám-li dobře, je to vaše třetí režie. Co vás přivedlo k touze režírovat? Věnujete se i hudbě, takže co vás momentálně nejvíc baví?
Začal jsem si připadat v herectví nějak méně svobodný. Při hereckém povolání jste stále absolutně závislá na okolí. Spoléháte na to, kdo vám co řekne, plníte vizi někoho jiného a nikdy vlastně opravdu nevidíte výsledek své práce. Lákalo mě začít realizovat i své vize. Teď zjišťuji, že se v hledišti často cítím lépe než na jevišti. Momentálně jsem ale nejvíce nadšený z našeho projektu s mou nastávající ženou Terezou Krippnerovou. Chystáme se vydat své autorské české písně. Obrázek k albu máme od úžasné malířky Míly Fürstové, která výtvarně doprovodila i album kapely Coldplay. S hudební produkcí nám pomáhá Jan P. Muchow. Nemůžeme tomu všemu ani uvěřit a plní se nám velký sen.
Čím vás komedie S pravdou ven nejvíc oslovuje?
Psychoterapie mi připadá jako velmi vděčné téma. Divák se podívá do duše člověka a je tím pádem u něčeho velmi soukromého. Baví mě, že humor je spíš v detailu a hra umí velmi rychle zvážnět. Témata v ní obsažená jsou chytře univerzální, a tak se neubráníme tomu, že se nás dotýkají. Situace prezident versus psychiatr je navíc velmi zábavná.
Jaký typ humoru je vám jako herci i režisérovi nejbližší?
Humor, který vychází ze situace, se kterou se dokážu ztotožnit, a vtipy, které nenesou nápis „teď zazněl vtip“. Miluji humor Járy Cimrmana. Zdeněk Svěrák ho jednou krásně přirovnal ke dvěma magnetům, které, když jsou moc daleko od sebe, tak si je divák nespojí, a když moc blízko, tak zase vyprávíte tlustým fixem. Musí být tak akorát, aby si ten poslední článek doplnil divák, a proto se pak zasmál třeba i trochu víc.
Jaké to je režírovat vlastního otce, úspěšného komediálního herce? Kdo s touto nabídkou spolupráce přišel?
Režírovat tátu je jen a jen radost a byl to jeho nápad. Známe se, takže spolu umíme mluvit, a díky zkoušení jsme se poznali ještě mnohem víc. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ze začátku neměl nervy. Stačila ale jen jedna zkouška a bylo jasné, že jsme naladění na stejnou vlnu a chováme k sobě navzájem absolutní respekt.
A jak vzniklo obsazení Luboše Veselého do role psychiatra?
To byl můj nápad. S Lubošem jsem se seznámil v Divadle na Vinohradech, kde jsme spolu sdíleli šatnu. Stali jsme se přáteli a on pro mě tehdy byl vlastně takový můj terapeut. Nedokázal jsem si představit v této roli nikoho jiného. Navíc jsem věděl, že táta a Luboš se mají navzájem v úctě a vždy se spolu chtěli na jevišti potkat.
Do jaké míry ovlivnil váš režijní přístup fakt, že inscenace je určena pro letní scénu Divadla Kalich?
Vzhledem k tomu, že na letní scéně se představení odehraje jen dvakrát, vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Od divadla jsme v tomto směru dostali velkoryse absolutní svobodu a tu jsme také plně využili. Inscenace je přesně taková, jak jsem si ji představoval, a věřím, že bude fungovat, ať se zahraje kdekoliv. Dokonce jsme udělali i zkoušku pro přátele, kde ještě nebyly ani kulisy. Jen dvě židle a dva herci. Přátelé byli nadšeni, a tak jsme napnutí, jak teď dopadne naše letní premiéra.