Hlavní obsah
Ladislav Hampl jako Laertes s Ofelií Veroniky Čermák Mackové. Foto: Viktor Kronbauer

Herec Ladislav Hampl: Komu se poštěstí, aby si zahrál otce i syna?

V neděli 21. července se na scénu Letních shakespearovských slavností v Královské zahradě Pražského hradu vrací inscenace Hamlet, která měla v režii Michala Vajdičky premiéru před dvěma lety. Titulní roli v ní vytváří Jaroslav Plesl a herec Ladislav Hampl v ní hraje postavy Polonia i Laerta.

Ladislav Hampl jako Laertes s Ofelií Veroniky Čermák Mackové. Foto: Viktor Kronbauer
Herec Ladislav Hampl: Komu se poštěstí, aby si zahrál otce i syna?

Jste asi jediný herec, který si v jednom představení zahrál postavu Polonia i jeho syna Laerta. Byl jste zvědavý na to, jak Michal Vajdička toto zdvojení uchopí?

Zvědavý jsem byl, ale zároveň jsem to cítil jako logický vývoj. V inscenaci Hamleta, která se v roce 2006 hrála v režii Mirka Krobota v Dejvickém divadle, jsem vytvořil Laerta, takže před dvěma lety jsem k němu na Letních shakespearovských slavnostech přidal i Polonia. Komu se poštěstí, aby si jeden večer zahrát otce i syna?

Polonius a Laertes jsou v inscenaci natolik fyzicky odlišní, že vás diváci v Poloniovi vůbec nemusí poznat. Byl to záměr?

S tím jsem se setkával i u svých blízkých přátel, že mě v Poloniovi nepoznali. Až jsem si kladl otázku, jestli je to vůbec dobře. Ale nakonec jsem to bral jako pochvalu, že se mi podařilo vytvořit dvě natolik odlišné postavy. Samozřejmě je to i díky naprosto skvělé masce. Od režiséra to záměr určitě byl. Ale mě už velmi bavilo i samotné uchopení postavy Polonia.

Ve vašem podání to není jen šantala či vypočítavý intrikán, ale má i svou důstojnost.

Právě! A navíc, Hamlet s Laertem spolu přece jako děti vyrůstali, a umím si představit, že Polonius mohl být jejich učitelem, takže Hamleta měl rád a má ho pořád rád po celou dobu hry. On je vlastně nešťastný, protože nechápe, co se přihodilo, že Hamlet najednou obrátil a chová se k němu cize a zle.

Polonius vůči Hamletovi nechová žádný zlý úmysl, což je pro mě zajímavé uchopení postavy, které umožňuje vyjádřit její větší lidskou hloubku. To, že můj Polonius působí víc kladně, je možná dané i tím, že jsem o dost mladší, takže si pro sebe vysnívám úhel pohledu člověka starého tak, jako já budu za dvacet let.

Pomáhá vám fakt, že v první polovině představení prožijete život Polonia, pochopit lépe postavu Laerta, který chce pomstít otcovu smrt?

Určitě. Pomůže mi to najít v sobě pocit spravedlnosti a vyrovnání se s Hamletem i s otcovou smrtí. Snad je to i tím, že mám se svým tátou velmi hezký vztah, o to víc Laertovi rozumím.

Co vás vede k tomu, že už několik let hrajete na Letních shakespearovských slavnostech? Není vám líto, že se připravíte o část prázdninového odpočinku?

To mi vůbec nevadí, protože já bych se nevydržel celé dva měsíce válet. Jsem společenský člověk a mezi divadelními lidmi je mi dobře. Takže si to užívám. Ostatně hrát na Hradě je zážitek. Jen se mi stýská po Nejvyšším purkrabství, jehož genius loci je nenahraditelný.

A navíc si v inscenacích Letních shakespearovských slavností zahrajete i s kolegy, s nimiž byste se na jevišti v divadle třeba vůbec nepotkal.

Kdyby nebylo Shakespearovek, asi bych se nepotkal s režisérem Michalem Vajdičkou nebo Martinem Hubou, který mě sice při Romeovi jako režisér hodně trápil, ale spoustu jsem se toho od něj naučil. Ale také s osobnostmi jako byl Jan Tříska a s řadou dobrých českých i slovenských herců.

Vystřídal jste řadu scén – od těch malých, jako je Rokoko, Zábradlí, Divadlo v Celetné, Ungelt, Rubín, Kalich, až po velké scény jako Divadlo na Vinohradech nebo právě Hrad. Co vás na tom baví?

Je to pro mě strašně zajímavé a já jsem za tu pestrost, nejen co do střídání různých prostorů, ale i žánrů, moc rád, protože v jistém stereotypu herecké profese je pro mě každá změna nesmírně občerstvující. Je fajn, když po dvaceti letech u divadla můžete říct, že se divadlem uživíte, a to i na volné noze. A když vás to ještě i baví, tak je to dar.

Mám rád lidi, a když cítím, že představení jako celek dobře šlape, jsem ochotný odevzdat mu strašně moc. Není mi blízké prosazovat se na úkor celku. Pořád se mi potvrzuje, že herectví pro mě není sprint, ale maraton. A i ta nenápadná herecká existence v rámci celku má pro mě své kouzlo a ambivalenci. Vlastně by mi stačilo jediné, kdybych, jak říká Polonius, platil za dobrého herce.

Jsou věci, které vás baví s věkem stále víc?

Samozřejmě. Baví mě čeština, objevuju v ní úplně nové věci. Já jsem byl na gymplu flink, ale díky divadlu a jeho pestrosti do sebe nasávám jako houba spoustu znalostí, dozvídám se stále nové a nové věci, baví mě o nich uvažovat. A mimo jiné si hrát s češtinou. Shakespeare v překladech Martina Hilského je pro to ideální půda.

Ale v jeho případě nejde jen o jazyk. Moc mě třeba bavilo hrát v Poctě Shakespearovi a naslouchat motivacím a souvislostem, které nám Martin Hilský v Shakespearových textech přímo na scéně odkrýval.

A jak se vám hraje pod širým nebem?

Mám to rád, protože při tom zažijete naprosto unikátní věci, které vám divadlo nenabídne. A patří k tomu i déšť a diváci, kteří trpělivě čekají, až přestane pršet, aby s námi mohli prožít kouzlo letního představení.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků