Článek
Koncert Green Day zahájili výbuchem ohňostroje už po půl osmé (bohužel za plného denního světla) po předkapele Billy Talent. Směs z aktuálního alba 21st Century Breakdown se setkala s nadšeným řičením fandů, i když kvalitou těžko zastíní letitou placku Dookie. Na druhou stranu funguje na pořád stejném principu, který je přímo ideální pro hromadné letní open-air akce. Chytit se davu je tak snadné - úvodní kytarový riff a prostý popový refrén si těžko užijete při domácím poslechu tak jako v kotli.
Zhruba od poloviny koncertu se Green Day přestali soustředit na hudbu a zabředli do blbinek, kterými zkoušeli trpělivost návštěvníků. Nahodilé citování riffů z rockového slabikáře (AC/DC, Black Sabbath) se ještě dalo pochopit, zvlášť když sloužilo jako úvod plynule přecházející ve vlastní riff podobného ražení, ale nehorázně protahovaná coververze Shout už byla vyloženě otravná.
Následné hledání lidí, kteří jsou schopni zahrát tři noty na basu a kytaru, znamenalo další mrhání časem. Ti fanoušci, kteří byli vybráni, asi mají celoživotní zážitek, ale dívat se na to bylo frustrující.
Také skřehotavé parodování úryvků z Doors, Beatles nebo Rolling Stones vyvolávalo dojem, že frontman už neví, čím zaujmout. Vlastní hudební nápad do nich nevložil, jen se samoúčelně zašklebil nad rockovými dějinami a pak (doslova) odkryl holou zadnici. Asi to měla být známka punku.
V závěru ale přišly také ony známé pecky ze začátku devadesátých let. Na mnoho celoživotních fanoušků musí působit jako setkání s láskou ze střední školy. Není to už bezbřehé nadšení, ale úsměvu se neubráníte. Ještě mají svůj půvab.