Film o finském boxerovi, který prohrál. A bylo mu to jedno

Před Ollim jsem box znal jen z jiných filmů, ale pak jsem na něj začal chodit, oblíbil si ho, a dokonce si ho plánuju i zkusit – byť jen s představitelem Olliho Jarkem Lahtim.

Neprozřetelně jsem mu slíbil, že si někdy dáme zápas. Kvůli své roli box půl roku tvrdě trénoval, tak jsem mu chtěl nabídnout nějakou odměnu. Radši ale čekám, až ztratí formu.

Ano, Jarka trénovali profesionálové, mezi nimi i syn Olliho Mäkiho. Taky jsme boxery pozorovali během přípravy. Dostali jsme se i do zákulisí. Například jsem zjistil, že proslulá rivalita soupeřů na tiskovkách před zápasem je skoro vždycky hraná. Vzákulisí se ti dva spolu smějí a přidávají se navzájem do přátel na Facebooku. Boxeři vůbec hodně klamou tělem. Když chcete být dobrý, nestačí vám jen mít velké svaly a tvrdou ránu, musíte mít jasnou hlavu, zvládat a kontrolovat svou agresi. Podle Jarka Lahtiho mají boxeři dost společného s herci, říká se, že box by se měl vyučovat na hereckých školách.

Ano. Filmování je o komunikaci. Nestačí se spoléhat na to, že ostatní seznámíte se svými nápady a oni je pak bez řečí uskuteční. Musíte dát hercům i zbytku štábu dostatek svobody, ne je jen kontrolovat a říkat jim, co přesně mají dělat. Během dlouhých a stresujících natáčecích dnů to není vždycky úplně lehké…

Moc jsem si to užil, v černé a bílé jsou věci jako rytmus najednou jednodušší. Musíte sice hodně myslet na svícení, ale zase máte poměrně velkou svobodu ve vybírání lokací, je lehčí tu dobu zrekonstruovat, zvlášť když se soustředíte na tváře postav a méně na okolí.

Jiný finský film Láska, soudruhu, který se stejně jako Olli odehrává v srpnu 1962, se před pár lety natáčel v Praze a ve Finsku. Ty pražské části v barvě fungují, ale ty finské moc ne, protože se tvůrcům nepodařilo najít dost domů, které by už neměly novou fasádu.

V Praze především pracují lepší lokační manažeři, kteří chápou, že důležitá není jen architektura, ale i to, jak ty budovy vypadají, jakou mají patinu.

Našemu filmu hodně pomohl také materiál, na který se natáčelo. Nechtěli jsme mu pomáhat digitálními úpravami během postprodukce, při tom vždycky ztratíte kus jeho charakteru. Zkoušeli jsme jiné varianty a jen pár týdnů před natáčením jsme se rozhodli použít černobílý inverzní film, který místo vysoké kvality nabízí vysoký kontrast a zrnitost. Má patinu.

Nejprve jsme skoupili všechen, který šel sehnat v Evropě, pak i všechen ze Spojených států. A stejně nám došel a Kodak nám musel vyrobit nový.

Díky festivalovým úspěchům mých krátkých filmů budil můj celovečerní debut docela zvědavost. Navíc měl zajištěné místo v oficiálním programu v Cannes, protože tam můj studentský snímek Prodejci obrazů vyhrál v roce 2010 sekci Cinéfondation. Mimo Kaurismäkiho se finské filmy na velké festivaly moc nedostávají, takže nám tahle možnost doma při financování pomohla. Ale ani tak to nebylo snadné. Přeci jen jde o film o boxerovi, kterého už dneska nikdo nezná a který navíc svůj velký zápas prohrál. A scénář v sobě nemá žádný velký souboj dobra a zla, jen střet dvou náhledů na život – boxerův a manažerův.

Byli na nás moc milí, Raija nám dokonce poskytla své šaty ze šedesátých let a hodně osobních věcí. O Ollim existuje i jedna kniha, akorát se nedá číst. Napsal ji před pár lety Raijin bratr, byl už starý a novinářsky nezkušený, což je na textu bohužel poznat. Lepší je kniha o Mäkiho manažerovi Elisi Askovi. Podle mě existuje víc důvodů, proč prohrál. Ale to podstatné je, že samotnému Ollimu to bylo jedno.

Pokračoval v boxování, s Elisem spolupracoval až do roku 1973. V roce 1964 vyhrál mistrovství Evropy, zažil ještě dost hezkých zápasů, ale už nic tak velkého jako v srpnu 1962. Což mu myslím vyhovovalo. On ten Olliho mač o titul mistra světa byl historicky první sportovní událostí ve Finsku, která přilákala velkou pozornost a velké sponzory. Byl nejspíš rád, že už kolem něj nikdy takový mediální cirkus nepropukl.