Článek
V rozporném čase nového prosazování moci, hraničícím i s likvidačními kroky některých radnic nabíjejících už zase k salvám proti rozvoji svobodné kultury, nabídl odpovědi na mnohé z palčivých otázek. Jiné nastolil.
Odpovědí výmluvnou je zájem lidí o divadlo, o živou hudbu, výstavy a podobně. Stačilo se v sobotu projít náměstími, parky, ulicemi, prolukami a plácky mezi domy. Kumšt všude předváděly desítky i neprofesionálních scén a skupin. Kolem každé produkce stály ne desítky, nýbrž stovky diváků. A k tomu vyprodaná představení v Klicperově divadle, Besedě a Draku.
To je velká devíza dvacetiletí festivalu. Oba jeho zakladatelé, Josef Krofta a Ladislav Zeman, odkazují následníkům nemalé bohatství, ale i závazek: nevídanou účast záviděníhodně mladých lidí na hradecké divadelní pouti.
Srovnání s jejím rozsahem, s davy milovníků Thálie, neunese ani zářijové zakademičtělé, i když také mezinárodní Divadlo Plzeň, kterému se přehlídku s městem provázat a spojit nikdy nepodařilo. Ba postupně se stalo přidušeným divadelním akváriem.
Jednu bolest mají ale oba festivaly společnou. Na kvalitní, natožpak špičkové zahraniční soubory nejsou peníze. Hrát za hubičku a v radosti, že se Češi rozhodli stát se ubrblanými potížisty Evropy, to už neakceptují ani země, jejichž divadelníci ještě včera byli rádi, že se z vlastních otevřených klecí podívali do země, kde se žilo přece jen evropštěji než u nich.
Podivně limitující je fakt, že i v mnohem postiženějších regionech našeho společného východu si uvědomují nezastupitelnost paměti, vzdělání a kultury. V žádném se proto na rozvoj umění nedává jen půlprocento z rozpočtu. „Prohráli jsme v kultuře. Nepodařilo se nám skoro nic,“ odtušil dunivě a temně jeden z polistopadových ministrů a věrný účastník Regionů Milan Uhde při jedné z osobních bilancí na festivalové snídani U Královny Elišky.
A že v tom hotelu spali na hradecké přehlídce i velikáni evropského divadla - Annie Girardotová, Jurij Ljubimov, Sergej Fedotov, Václav Havel, ale i Laco Deczi nebo Jaromír Nohavica... Shrnuto lapidárně - bývalo, na co už není.
Co bylo na dvacátých regionech mezinárodní, bylo jen konverzační: bulvárně i filozoficky. To druhé jednou o islámu (soubor Qendra Multimedia z kosovské Prištiny), podruhé jako Bitva s Diderotem (Badoc Theatre Paříž), potřetí krásně - Ilúzie (Slovenské národní divadlo).
Teatrologové a kritici ale obdivovali spíš domácí produkci: Velvet Havel Miloše Orsona Štědroně z divadla Na zábradlí, Kdo se bojí Virginie Woolfové Petra Svojtky v novém a jedinečném překladu Jiřího Joska z Divadla Rokoko, kolekci inscenací Daniela Špinara (Kladno a Praha), Dolls Cirku La Putyka Rosti Nováka, česko-slovinský soubor Športniki, Maryšu brněnského HaDivadla...
Co bude dál, nikdo neví. Konkurz na ředitele Klicperova divadla (Ladislav Zeman odchází ze zdravotních důvodů). Trafika pro neschopného posluhovače, nebo seriózní výběrové řízení? To se řeší v Ústí nad Labem, v Uherském Hradišti, a také v Hradci.