Emil Hakl: Praha je jako srdce po infarku

Co se pro vás změnilo poté, když jste v loňském roce obdržel cenu Magnesia Litera za román O rodičích a dětech?

Bezprostředně poté, co jsem ji dostal, jsem měl potřebu vyjadřovat se k formální podobě předávacího ceremoniálu, ale po roce to už vidím jinak. Ceny si vážím. Psaní je podivínská činnost, kterou když provozujete, nemůžete se na ni neupnout. A když se na ni upnete, tak je důležité, aby vás jednou za čas někdo poplácal po zádech, jinak vám z toho hrábne.

Zvedl se zájem o vaše knížky?

Myslíte-li počet prodaných výtisků, tak zájem o něco povyskočil.

Změnil se režim vašeho psaní?

Změnil. Začal jsem dělat redaktora v jednom týdeníku a zjistil, že nejde stíhat psát pro sebe a zároveň pro zaměstnavatele a k tomu ještě případně aspoň trochu žít. Něco jsem musel vynechat, a tak jsem přestal žít. Píšu večer a ráno. Dřív jsem psal pořád.

Text knihy O rodičích a dětech je postaven na rozmluvě syna a otce. Zřejmě jste v téhle knize na sebe a na svého otce dost prozradil. Jak na to reagoval?

Otec je rozumný člověk. Mávl nad tím rukou.

Věděl předem, že kniha vzniká?

Když jsem se ho začal se zvýšenou intenzitou vyptávat na různé detaily z jeho, potažmo svého života, nemohl nevidět, že se synek rozhodl vyjádřit se k problematice bytí.

Vaše příběhy se odehrávají v konkrétních pražských čtvrtích, hospodách, obchoďácích... Je pro vás Praha tak důležitá? Co takhle Český ráj?

Je pro mě důležitá jakožto místo, kde trávím od roku 1968 svůj život. V Českém ráji je jistě klid, ale kdybych se byl býval vylíhl tam, stejně bych asi utekl do Prahy.

Proč?

Jednak nemám talent učit se jazyky, abych se přemístil někam dál, a hlavně: v Praze se pořád ještě setkává zběsilý Východ s unaveným, ale vzdělaným Západem. Je tady zakonzervován zbytek staré Evropy. Praha je srdce po infarktu, které k údivu všech ještě sem tam bouchne.

Nejen text O rodičích a dětech, ale i předešlé dvě prózy byly dobře hodnoceny. Projevili o ně zájem také zahraniční nakladatelé?

Jedna Španělka si se mnou v tom smyslu půl roku vyměňovala maily, jeden Polák slíbil, že se přimluví, a jedna Norka si vzala tři knihy, ale žádná konkrétní dohoda z toho zatím nevzešla. Já taky nijak netlačím na pilu, ono co se má stát, se stane, a nic mi není protivnějšího než hauzírovat a rozdávat trička s nápisem a harašit.

S jakým záměrem jste se pustil do knihy O létajících objektech?

Je to výbor z povídek, které vznikly během posledních let. Většina těch, kdo si je přečtou, bude asi spíš hledat souvislost s předešlými texty. Ale z mé strany se změnilo toto: první tři knihy jsem napsal vysloveně pro sebe, kdežto většina těchhle textů je pro cizí oko.

Je to taková snaha o nalezení funkčního komentáře ke všemu, co se odehrává kolem nás. K tomu, jak se najednou každý drží zuby nehty zaběhnuté existence, protože o ni může mávnutím proutku přijít. Jak nám táhne na záda, protože se všechny dveře a okna v našem počmáraném činžáku definitivně otevřely. Jak se v něm zabydlují houfy hrubými hlasy hovořících cizinců, a my se stydíme to komentovat, aby nás v televizi neobvinili z xenofobie. K tomu, jak nám jakožto sebestřednému nárůdku uprostřed rozpolceného kontinentu přestává jít sranda přes pysky, protože nám zvolna něco dochází.

Co nám dochází?

Že jsme sami na sobě spáchali kulturní heydrichiádu. Netvrdím, že jako jediní. Ale možná se nám to povedlo líp než komu jinému.

Téměř ve všech vašich prózách vystupují nějaké ženské postavy. Ale jako by jenom nakrátko pronikly do života vašeho hrdiny a zase ho rychle opouštěly. Proč?

Ženské postavy vystupují a nastupují s přibližně stejnou frekvencí jako ve skutečnosti. A že jsou vypíchnuty ty přechodové momenty, je opravdu jen a jenom proto, že je vždycky zajímavější hovořit o nástupu a výstupu, než o dlouhém a klidném přesunu prostorem.

K vašemu stylu patří subjektivní vypravěč. Jaké má toto vypravěčství výhody a jaká úskalí?

Nevýhoda by mohla být, že na sebe člověk touto cestou prozradí ty nejhorší hanby, jenže to je zas na druhou stranu jediné, co nás na sobě vzájemně ještě zajímá. A já nevidím důvod vymýšlet si nějakou figuru, na kterou bych ty štrapáce uměle navěšoval, když to může jít přímou cestou přes "já". Takže se z nevýhody stává vlastně výhoda. A úskalí je jediné: že není třeba pořád dokola opakovat, co jste už jednou řekl.

Řada současných autorů (Šabach, Vaněk-Úvalský, Dousková) se ráda vrací před rok 89 a většinou ironicky, až groteskně se s tou dobou vypořádává. Vy nejste nostalgický?

Nemám potřebu se ironicky, až groteskně vypořádávat s něčím, co mi na tomhle světě jako jediné patří, to jest se svým časem, s tím, jak jsem ho prožil. Nemám náladu dělat si legraci z domovních důvěrníků. Což ale na druhou stranu třeba Petr Šabach umí mistrovsky, on je představitel tradiční tuzemské poláčkovsko-bassovské linie. A zaplať pámbu za něj, protože Šabacha Švandrlíkem nenahradíš.

Jaký máte vztah k Bohumilu Hrabalovi?

Čím dál víc si myslím, že to poměřování Hrabalem, to, že se používá jako zavedená jednotka kvality, je nesmyslný akt. A sice proto, že se u nás už desítky let žádný další tak univerzálně nadaný prozaik nevyskytl. Takže není koho poměřovat. Hrabal je prostě světový autor, i s tím vším, co se vám na něm nemusí líbit.

Setkal jste se s ním?

Jednou, ve druhé polovině osmdesátých let. Seděl jsem s jedním známým v restauraci u Staromáku a tam byl stůl, kolem kterého seděli pánové a nápadně zvýšenými hlasy kňourali: "Kdepak je náš Bohoušek? Už tady měl dávno bejt? Kde máme Bohouška?" A potom se ve dveřích objevil člověk v bílé astrachánové papaše a bílém chlupatém kožichu, vypadal jako Mikuláš nebo ztracený starý kozácký ataman, a vydal se k tomu stolu. A to byl Bohoušek. Sedl si a mlčel.

Také vám jsou blízcí hrdinové možná společensky neúspěšní, ale zato s pověstnou perličkou na dně?

Asi bych se pouštěl do spekulací, kdo vlastně jsou ti společensky úspěšní hrdinové, nebýt toho, že si poslední dobou všímám jedné věci - vždycky když míjím bezdomovce nebo nějakého ludráka sedícího uprostřed provozu na chodníku, dostaví se u mě příliv zvýšené pozornosti, a to ze dvou důvodů.

Asi bych se pouštěl do spekulací, kdo vlastně jsou ti společensky úspěšní hrdinové, nebýt toho, že si poslední dobou všímám jedné věci - vždycky když míjím bezdomovce nebo nějakého ludráka sedícího uprostřed provozu na chodníku, dostaví se u mě příliv zvýšené pozornosti, a to ze dvou důvodů. Jednak mi tihle společensky neúspěšní hrdinové automaticky přijdou zajímavější než uštvaný, vyšťavený a do šedé prázdnoty se pachtící dav (a to včetně politiků, umělců a jiných televizních postav), jelikož představují aspoň nějakou konkrétní výslednici, nějaký osud. A za druhé mi vždycky jakýsi hlas řekne: Koukej se, takhle jednou skončíš... Ergo já vnímám spíš to dno, než ty perličky.

Vaše knižní alter ego jako by nepotkávalo lidi, ale nechávalo se jimi potkávat. V tom postoji není moc prostoru pro vůli, pro nějaký nápřah... Nebo se mýlím?

Nemýlíte. Mně nikdy nešlo o to popisovat, jak (řekněme) Robert aktivně řeší svůj vztah k (řekněme) Monice, mě zajímá spíš definice stavu, ve kterém se teď a tady nacházím. A protože jsem z generace, které se dohromady prd stalo a která neměla příležitost prožít si žádnou katarzi, přicházející po prožité tragédii, z generace, která největší nespravedlnost vidí v tom, že se přestává orientovat, tak nejsem schopen vytěžit drama ze skutečnosti, že Monika nechce Roberta. Moje vůle a můj nápřah je v tom, že se snažím pokud možno důsledně a bez iluzí popsat, co se s námi děje.

V současné době absolvujete s novou knihou řadu čtení. Je to rutina, nebo je to pokaždé jiné?

Pokaždé něco nového. Například nedávno na gymnáziu v Semilech nás s nakladatelem příjemně vyděsili, když nám dali do ruky stravenky a my najednou stáli ve frontě ve školní jídelně - dva fotříci s kulatými zády a kruhy pod očima - a kolem probíhalo zaražené štěbetání. Vyfasovali jsme slepici na paprice, sedli ke stolu a já poznal na něm a on na mně, že se nám dostavilo silné školní déja vu. Když jsme dojídali, ozvalo se zvonění, ale to už na nás bylo moc silné kafe a utekli jsme do ředitelny.

Takže na tyhle štace jezdíte rád?

Jezdím na ně vysloveně rád, protože čtení z vlastního díla je nepopsatelně komická, obskurní záležitost. Ve hře je úplně všechno, vaše ješitnost, tréma, a zároveň potřeba někoho oslovit, pobavit, ověřit si, jestli váš text vlastně funguje, protože když nejste schopen ho předat on-line živému publiku, tak je na místě se obávat, že je někde něco špatně.

Takže se dostavíte v určeném termínu, v sále kupodivu sedí pár studentů a babiček, vy si před ně stoupnete, a najednou vám to celé dojde: je mi šestačtyřicet, stojím tady, vtipnej moc nejsem, na nájem si tímhle způsobem taky nevydělám, co já to tady vlastně provozuju?