Hlavní obsah
Vlevo violoncellista Kian Soltani, vpravo dirigent Christoph Eschenbach. Foto: ČTK

Efektní začátek Dvořákovy Prahy

V den mistrových narozenin, v neděli 8. září, byl zahájen mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Ve Dvořákově síni pražského Rudolfina se představil pod taktovkou renomovaného dirigenta a klavíristy Christopha Eschenbacha Národní symfonický orchestr italského rozhlasu a televize (Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI) v reprezentativních dílech génia české hudby.

Vlevo violoncellista Kian Soltani, vpravo dirigent Christoph Eschenbach. Foto: ČTK
Efektní začátek Dvořákovy Prahy

Na úvod zazněl proslulý Koncert pro violoncello a orchestr h moll, opus 104, v němž jako sólista vystoupil rakouský cellista perského původu Kian Soltani. Jeho spíše nasládlé pojetí se vyznačuje rozmáchlým brahmsovským tahem, které sice vyhovuje vrcholnému romantismu, ale pro interpretaci skladeb Dvořáka postrádá mužně věcnou lyriku a logicky průzračné frázování. To je nezbytné pro správné vnímání této rozsáhlé koncertantní formy, která vystačí na celou polovinu hudebního večera.

Soltanimu nelze upírat nástrojovou virtuozitu i profesionální, spíše histriónské nasazení. Ale méně znamená někdy více, přesně podle pravidla „Kdo chce dojímat, nesmí být sám dojat“. Na druhé straně není možné se dnes upínat pouze na české reprodukční vzory, které máme dosud v živé paměti, ale je nutno na takovémto prestižním mezinárodním fóru připustit, že může existovat více interpretačních výkladů a není jenom jediný „ten správný“.

V druhé části programu zazněla Symfonie č. 8 G dur, opus 88 s podtitulem Anglická. Je to vrcholné dílo mistra kompozice Antonína Dvořáka, které ve své vnitřní integritě přináší řadu náladových poloh, blízkých opeře Jakobín i jeho symfonickým básním podle K. J. Erbena.

Pod mozartovsky čitelnou Eschenbachovou taktovkou byla cyklická skladba přednesena v duchu prosluněného optimismu a životní energie, s jasným rozčleněním hudební formy. Škoda jen, že italský orchestr zřejmě neumí hrát v slabší dynamické rovině, což by bezpochyby přineslo probarvenější paletu dvořákovské partitury, která je idylickým odrazem pohádkové přírody ve Vysoké u Příbrami, zejména ve druhé větě Adagiu.

Přídavek, Mendelssohnova Saltarella z Italské symfonie, se do dvořákovsky laděného programu nehodil a hřmotnost italského orchestrálního tělesa bohužel přehlušila dojem z jinak sympatického narozeninového večera.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků