Dan Brown pro Novinky.cz: Do Prahy vezu dílo, na kterém jsem pracoval třicet let

Ano, tahle myšlenka mě napadla, když jsem byl o dost, o dost mladší. Je to tak třicet let. Moje máma byla hudebnice, pianistka, a já jsem taky hrál odmala na piano, klasickou hudbu jsem miloval. Chtěl jsem proto udělat něco z klasické hudby pro děti. Vyrostl jsem na Péťovi a vlkovi (skladba Sergeje Prokofjeva – pozn. red.), na zvířatech. Zkusil jsem napsat něco podobného, co by si děti užily.

Trvalo mi to těch 30 let. S nějakými těmi přestávkami. Ta druhá část projektu, jeho dotažení, to mi trvalo asi rok.

To bylo asi podobné. Něco z ní jsem udělal hodně, hodně dávno, zbytek jsem dopsal za několik měsíců.

Myslím si, že celý koncert trvá pětačtyřicet až padesát minut, což je bezva pro děti. Je to dostatečně dlouhé, ne však zas až moc. Bude to pěkné, sál je krásný... Nemůžu se dočkat!

Winstonův obrázek je v mé knize. Na mém autorském snímku.

Ale v symfonii žádný pes není.

Na klokany, divočáky, hrochy, slony, netopýry i na další zvířata.

Je. Víte, když jsem vyrůstal, neměli jsme doma televizi. Rodiče ji nechtěli. Četl jsem tak dětské knihy, miloval jsem i ty obrázkové. Třeba od Dr. Seusse (Theodor Seuss Geisel (1904–1991) byl americký spisovatel knih a básní pro děti a karikaturista – pozn. red.).

Četl jsem tyhle dětské obrázkové knihy a poslouchal máminy desky s klasickou hudbou. Proto jsem taky chtěl vytvořit obrázkovou knížku, při jejímž čtení slyšíte hudbu, a vše se vám pak spojí. Dost jsem se u toho bavil.

Ano, to hraju.

Každý den. Hrál jsem ještě před pěti minutami, než jsme začali rozhovor.

Tři minuty...

Sice jsem pospíchal, ale potřeboval jsem si trochu vyčistit hlavu.

Ano, viděl.

Výborně jsem se bavil. Je ovšem pravdou, že mé knihy jsou opravdu složité. A z každé z nich měl vzniknout dvouhodinový příběh. Myslím si, že Ron Howard (režisér Šifry mistra Leonarda a Andělů a démonů, 2006 a 2009 – pozn. red.) a Tom Hanks odvedli fantastickou práci. Jsem poctěn, že jsem s nimi mohl spolupracovat...

Navíc teď jde v televizi seriál podle mé jiné knihy, Ztraceného symbolu. Jsem si jistý, že bude dostupný i u vás... Pracovat na něm byla taky zábava. Dostal jsem na vyprávění svých příhod o dost více prostoru.

Četl jsem všech deset. Viděl jsem zatím pět. Ovšem sledoval jsem denně také natáčení. Sledoval jsem, co právě dělají. Takže představu, jak seriál vypadá, mám.

Víte, je to zajímavé, zábavné. Já nic o natáčení filmů nevím, když na natáčení jdu, jsem tam jako turista. Vážně. Jen se koukám.

Budu u vás týden.

Ano, budu. Ale nic vám o něm neřeknu, protože bych vám napověděl, co bych mohl dělat a co bych třeba mohl zkoumat... Ale na seznamu jsou samozřejmě i turistické položky: podívat se na Karlův most, na orloj, podívat se na další tajemná místa...

Zůstanu v Praze, ale ještě nevím, kde budu bydlet.

Do postele chodívám tak šest hodin předtím, než vstávám. Spím tak šest hodin. Kolem desáté večer uléhám, vstávám ve čtyři.

Ano, protože vstávám přirozeně. Ani si nenařizuju budík. Občas mě napadá: měl bys víc spát kvůli očím, jimž se to nepozdává. Snažím se psát denně. I když poslední měsíce byly velmi rušné, měl jsem hodně práce ohledně symfonie... Přesto se snažím rytmus denního psaní dodržovat.

Právě nyní pracuji na svém dalším románu s Robertem Langdonem. Jsem do něj zcela ponořený. Je na psaní dost těžký, protože jeho děj je složitý. Nevím, jak dlouho mi bude trvat, než ho dopíšu, ale vypadá dobře.

Nemyslím si, že je to těžké. Co vím, Evropská unie nyní Američany moc nevítá, ale je to jen doporučení, ne zákonem daná věc. Navíc já mám v sobě dvě dávky vakcíny a měl jsem i covid. Budu velmi, velmi opatrný. Směle se nazvu nejbezpečnější osobou, která (z USA – pozn. red.) dorazí. Uvidíme, co bude. Doufám, že mě k vám pustí.

Ano, tak to je. Symfonie se už hrála v řadě zemí.

Jistě, třeba v Záhřebu... Ale jak jsem říkal, zazněla v řadě dalších zemí. Tohle bude, s výjimkou premiéry v Chorvatsku, poprvé, co budu na pódiu v Evropě osobně. Pro Prahu mám slabost. Praha je hluboko v mém srdci. Je to krásný sál (koncert organizuje Český národní symfonický orchestr – pozn. red.). V Praze mám skvělého vydavatele a nemůžu se dočkat své „vydavatelské rodiny“ a setkání se svou novou „hudební rodinou“.

Ano, nějak podobně, spíš více. Měl jsem velké štěstí. Je to vážně hodně.

Ještě hraju trochu na kytaru, ovšem dobré to není... Ale hlavně hraju na to piano a taky zpívám.

Když jsem vyrůstal, miloval jsem klasickou hudbu: Čajkovského, Bélu Bartóka, Lewa Pollacka. Pak přišli (jde o hudební skupiny – pozn. red.) Beach Boys a Eagles. Teď poslouchám od každého něco, dokonce i country. Míchám klasiku s country...

Napovězte mi. Hrál jsem tolik rozličných věcí, přece jen moje máma byla učitelka hudby, profesionálka. Těch skladatelů, které mě učila, bylo vážně hodně.

Dvořák? Novosvětská symfonie patří odjakživa k mým nejoblíbenějším skladbám.

Než přijedu, všechno se to naučím. Ale možná byste mě to mohla naučit vy. Jak řeknete: hello, please and thank you?

Dobrý den.

Dikuji. Děkuji... Vidíte, čeština je opravdu velmi těžká.

Rozhodně, ve Španělsku jsem dlouho žil. Navíc všechny románské jazyky jsou si v něčem podobné, a jak jsem vyrůstal na klasické hudbě, slýchával jsem italštinu, francouzštinu a trochu té španělštiny. A taky tam byla němčina, o níž ale vím, že není románským jazykem. Ta je mi také bližší než slovanské jazyky, protože je jednoduše blíž k mé mateřštině. Jinak jsem studoval i ruštinu. Jediné, co si z ní ovšem pamatuju, je: Zdrastvujtě, kak vy poživajetě?

Byla prvním jazykem, který jsem se ve třinácti nebo čtrnácti letech snažil jako cizí jazyk naučit. V 9. třídě mi tehdy nabídli ruštinu, tak jsem se učil rusky. Opravdu jsem se snažil...

No tak daleko jsem se ani nedostal. Ruštiny jsem zanechal a vyměnil ji za italštinu a španělštinu.