Hlavní obsah

Ďábelské zlo ve filmu Arvéd

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Člověka, který upsal svou duši ďáblu, představuje nový film scenáristy a režiséra Vojtěcha Maška Arvéd, který vznikl na motivy knihy Jana Poláčka Malostranský ďábel.

Trailer k filmu ArvédVideo: CinemArt

 
Článek

Již brzy se nejeden divák možná poprvé setká s Jiřím Arvédem Smíchovským. Mužem, který se do školních učebnic sice nedostal, ale jako válečný i poúnorový kolaborant a udavač ovlivnil životy mnoha lidí, z nichž někteří kvůli jeho výpovědím o ten svůj přišli.

Jiří Arvéd Smíchovský měl dva doktoráty, byl proslulý hermetik, okultista a také mimořádně vzdělaný polyglot s fotografickou pamětí. Za války jako nacistický konfident zachránil před koncentračním táborem svého dávného známého Štěpána Plačka, po válce se jejich role otočily. Plaček zařídil, že soud za spolupráci s nacisty nepožadoval pro Smíchovského smrt, ale odsoudil ho pouze na doživotí.

Dluh byl tedy splacen, ale vzájemné služby neskončily. Plaček jako vyšetřovatel Státní bezpečnosti využíval Arvéda k usvědčování nepohodlných osob, a za to mu zařídil jisté výhody prominentního vězně. A hlavně dodával Arvédovi jeho největší drogu – vzácné okultistické knihy ze zkonfiskovaných knihoven.

„Arvéd byl využit v řadě procesů se skutečnými kolaboranty, ale i pro nastupující režim nepohodlnými osobami,“ řekl Právu po novinářské projekci Poláček, který se s Maškem podílel na scénáři filmu.

„Svědčil údajně u asi čtyř set poválečných soudů a na cele tvrdil, že zapříčinil smrt desítek lidí. Hrál hru, která se mu posléze vymkla z rukou, a tak se snažil za pomoci černé magie přivolat na pomoc i ďábla.“

Téma udavačství

Vojtěch Mašek je od konce devadesátých let filmovým scenáristou (Fricassé, Křižáček), autorem divadelních her (Mimo zápis, Černý med) a kromě toho proslul v oblasti komiksu, kde je držitelem osmi prestižních cen Muriel (Hovory z rezidence Schlechtfreund, Pandemonium, O přibjehi, Dašek a Jadrný, Svatá Barbora, Sestry Dietlovy).

„Na počátku byla má stále přetrvávající snaha vypořádat se se svou vlastní rodinnou historií. Můj dědeček židovského původu přežil válku v Praze díky babičce, která byla Němka a nerozvedla se s ním,“ říká o zrodu filmu Arvéd.

„Ale dalším pátráním jsem narážel na různé, často protichůdné verze toho příběhu. Dnes mám pocit, že objektivní pravdu vypátrat nelze. Mé hledání trvá, ale přivedlo mě k úvahám o spletitých dobách naší historie. Z této mlhy se vynořil doktor Smíchovský a jeho neuvěřitelný osud relativizující šílenství v realitě, kde neexistuje zdravý rozum,“ dodal Mašek.

Scenáristu a režiséra zaujalo i téma udavačství. „Už v komiksech mě zajímalo, jak zobrazit stav, kdy člověk sice bojuje o svou identitu, zároveň se zaplétá, má pocit, že hraje hru se světem, kterou chce vyhrát, ale používá k tomu prostředky oné doby. Tenhle faustovský rozměr je to, co mě na Arvédovi zajímá nejvíc,“ řekl Mašek.

RECENZE: O udavačství z dob kolektivizace tak trochu polopatě

Kultura

K jeho osobě dodal, že to byl člověk malý postavou (měřil 160 centimetrů), ale velký věděním. „Možná byl na hranici geniality, ale nesl v sobě velké stigma, jakousi temnou stránku osobnosti. Ta ovlivnila jeho život takovým způsobem, že mu není co závidět. Sice byl v lecčems výjimečný, ale to mu nijak nepomohlo, protože temnota v něm mu zničila život.“

Titulní postavu svěřil režisér Michalu Kernovi, převážně divadelnímu herci, kterého jsme v menších rolích viděli například ve filmech Ženy v pokušení, Láska je láska nebo 8 hlav šílenství. Arvéd je jeho první hlavní rolí, při níž si hned musel klást otázku, jak takového člověka vůbec obhájit.

„Na začátku jsem přemýšlel, proč bych ho měl vlastně obhajovat, protože udělal spoustu špatného. Ale ve finále jsem zjistil, že ho obhajovat musím, abych mohl hrát lidskou bytost, a ne monstrum,“ přiblížil Kern.

Biflování rituálů

Světlé momenty si prý v příběhu nakonec našel – v době protektorátu Arvéd například zachránil několik židovských občanů před deportacemi do koncentračních táborů.

„Byla to pro mě detektivka. Pomalu jsem se k němu prokousával, protože on uniká až do dnešních dnů všem. Byl pořád schovaný za nějakou maskou,“ řekl herec a zavzpomínal i na učení rituálních textů, jichž ve filmu není málo.

„Rituální a zaklínací texty jsem opravdu bifloval každý den, musel jsem se to naučit perfektně jako říkanku.“ Vše ostatní šlo prý dobře i díky tomu, že se před natáčením hodně zkoušelo, dokonce i diskutovalo nad scénářem.

Foto: Cinemart

Herec Michal Kern jako Jiří Arvéd Smíchovský, v jehož příběhu znovu úspěšně ožívá starý faustovský mýtus.

Představitel hlavní role během roční práce načetl spoustu knih, historických či dobových materiálů, odborných studií. Pokusil se proniknout do tematiky hermetismu, okultismu.

„Vyhledal jsem si co nejvíce informací o životě Arvéda Smíchovského a o prostředí, ve kterém se pohyboval. Pak jsme začali zkoušet dialogy. Zkoumali jsme jednotlivé motivace a jednání postav, atmosféru scén. Vojtěch Mašek trpělivě odpovídal na všechny mé dotazy. Všem kolegům bych přál setkání s tak inteligentním, citlivým, vnímavým režisérem,“ pochvaloval si Michal Kern.

Film mimo jiné tematizuje zvláštním způsobem slavnou komedii Martina Friče Kristián s Oldřichem Novým a Adinou Mandlovou v hlavních rolích. „Příběh Arvéda na mě působí, jako kdyby byl temnou verzí tohoto prvorepublikového milovníka,“ říká režisér Mašek.

Kvůli své roli ve filmu Arvéd se herec Michal Kern věnoval okultismu

MFF KV

„I samotný Kristián se dá nahlížet ne jako lehká komedie, ale jako příběh o předstírání a falešné identitě. Píseň Jen pro ten dnešní den v úpravě Ondry Mikuly a Jonatána Pastirčáka je potom dokonce samotným Arvédem interpretována jako buddhistický text. Hledali jsme pro tuto píseň zpěváka a napadl nás Vladimír Merta. Výsledek nás nadchl, píseň získává sílu a hloubku, promlouvá z ní osud, prozřetelnost,“ myslí si Mašek.

Příruční oltář a maminka

Natáčení probíhalo převážně v ateliéru v pražských Kbelích s dobovými rekvizitami, v dekoracích, které byly na pomezí surreálného snu a uvěřitelné skutečnosti. Tyto scény tvůrci až následně propojovali s reálnými lokacemi.

„Od začátku jsme se s kameramanem Dušanem Husárem a architektkou Ninou Feriancovou shodli, že vytváříme realitu na pomezí snu, jakousi posunutou skutečnost, proto jsme vycházeli z dobových rešerší, ale vždycky jsme je záměrně pokřivili,“ říká režisér a jako příklad dává Arvédovu knihovnu. „Jedna z polic je záměrně šikmo, což evokuje Arvédovo zkreslené vnímání, kdy vkládá do věcí jiné významy.“

Tvůrci filmu měli navíc štěstí, že dědic majetku Smíchovského rodiny byl projektu nakloněn a zapůjčil pro natáčení vzácné exempláře, například malý příruční oltář, který měl Arvéd v dobách svých studií v Itálii, a velký nástěnný portrét Arvédovy maminky. „Tyto rekvizity doplnily naše zařízení hotelu Esplanade. Myslím, že pomohly vytvořit unikátní prostor,“ pochvaluje si režisér.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám