Článek
Komplet zapůjčený z Musea Reina Sophia v Madridu tvoří sto děl inspirovaných osobním životem umělce i antickou mytologií. V Praze je vystaven poprvé.
Podmínkou toho, aby návštěvník pochopil uměleckou i ideovou podstatu prezentovaných prací, je určitá znalost některých milníků v životě výtvarného génia i základů antické historie i mytologie.
Soubor La Suite Vollard vznikl ve třicátých letech minulého století, tedy v době, kdy byl Picasso ve svých padesáti letech na vrcholu tvůrčích sil. Zároveň však měl osobní život v troskách, protože osciloval mezi bouřlivými scénami s první ženou, ruskou baletkou Olgou Chochlovovou, a vášnivou láskou k mladé múze Marii-Thérese Walterové, kterou potkal v roce 1927. To všechno se otisklo do jeho grafických děl. Najdeme v nich tedy nejen spalující vášeň, ale také živočišnou animálnost, tělesné utrpení, hluboké provinění i spravedlivý trest.
Za své alter ego si malíř zvolil mytickou postavu Minotaura. Tato nestvůra, kříženec mající lidské tělo a býčí hlavu, vznikla z tělesného spojení manželky minojského krále a bílého býka. Král pro ni vybudoval podzemní bludiště-labyrint a každý rok jí předkládal lidské oběti. Prokletí nakonec všechny zbavil až hrdina Theseus, jenž obludu zabil.
Picasso vzal za svůj tento archetyp syrové brutality i nespoutanosti konvencemi, propojil ho se symbolem boje umělce se sebou samým a zároveň do něj implantoval i zážitky z vlastního bouřlivého života.
Výtvarně mu k tomu stačila jen obyčejná černá linie zakletá do křivek na bílém podkladě. Toto minimalistické pojetí sice výrazně kontrastuje s ideovou složitostí, nicméně na výtvarné stránce je patrné malířovo mistrovství. Zkušenou rukou dokázal vytvořit smyslné ženské křivky vyzývavých modelek i býčí hmotu napjatých svalů netvora se zvířecí hlavou.
Chlípná sexualita, často vyjádřená mnohoznačným vztahem umělce a jeho modelky, ve které viděl především milovanou Marii-Thérese. Antická oslava tělesnosti zkřížená s utrpením a čistou fyzickou bolestí vyjadřuje nelimitovanou svobodu, která však nezadržitelně vede k absolutní sebedestrukci. Pygmalion trpí svou neuhasitelnou láskou k soše, slepý Minotaurus věčnou tmou a ošklivá dívka závistí k dokonalému kamennému tělu své mramorové sokyně.
Organizátoři výstavy rozvěsili grafické práce na zvláštní dřevěnou konstrukci připomínající plaňkový plot. Ta se kroutí do rozličných záhybů tak, že pohltí člověka stejně jako bájný labyrint. A na každém rohu na něho číhá Minotaurus, byť pouze v symbolické podobě na jednotlivých dílech. Ovšem jako určité hmatatelné připomenutí skutečného fyzického nebezpečí v nás samotných umístili tvůrci expozice do jednoho sálu skutečnou vycpanou hlavu býka, z níž výhružně trčí do prostoru dva nebezpečně ostré rohy.
Německý myslitel Friedrich Nietzsche dělil umění na apollonské, utěšitelské i neprovokující a dionýské, rozčilující či motivují. Dílo, které vytvořil Pablo Picasso, patří bez debaty do druhé kategorie. Minotaurův osud nás sice vede k tragickému životnímu pocitu existenciální osamělosti, ale na druhou stranu nás nutí stát se sebou samým.