Hlavní obsah

Českou radostí se v Jihlavě stala Ivetka a hora

Ve znamení vyhlášení cen se nesl úterní podvečer na jihlavském festivalu, jehož dvanáctý ročník končí ve středu 29. října. Tradiční domácí dokumentaristické mistrovství nakonec vyhrál Vít Janeček se svým překvapivým filmem Ivetka a hora. Naopak nejlepším světovým dokumentem byly vyhlášeny Krátké filmy u Iráku od Mauro Andrizziho.

Českou radostí se v Jihlavě stala Ivetka a hora

Kdo aspoň trochu zná intelektuálního filmaře, pedagoga, filmologa a organizátora kulturního dění Víta Janečka, musel být jeho novým filmem zpočátku překvapen. Překvapení to ale bylo pěkné, myslitel odhalil i své „horoucí srdce“ a z Jihlavy si odváží také cenu Českou radost. Přitom vyšel ze situace prakticky nemožné, příliš nefilmové, jakou bylo svědectví dvou tehdy desetiletých dívek z východního Slovenska, kterým se měla krátce po listopadu roku 1989 zjevit na hoře Zvir Panenka Marie.

Nejde tady o to, jestli tomu uvěřit nebo střízlivě nevěřit – vlastně to ve filmu není vůbec podstatné. Ivetka a hora je na hony vzdálena publicistickému, natož „investigativnímu“ pátrání. Neposmívá se davu poutníků proudících na horu Zvir za nadějí i posvěcenou vodou, jestli nejsou náhodou pouhé ovce (nikoliv ovečky pastýře Hospodina). Na druhou stranu se vystříhává patosu církevní rétoriky a potentátů v taláru, které zaznamenává spíše okrajově. Ve skutečnosti jejich posvěcení tu ani nepotřebujeme. To posvátné není odpovědí, ale spíše otázkou, upřímnou, absolutní, v kterou tázající na sto procent věří. A kterou si pokládá celý život.

Ivetka, aneb svérázná vizionářka z východního Slovenska, které se v dětství údajně zjevila Panna Maria. Foto Negativ

Janečkův snímek zůstává bezprostředním, očistným rozhovorem s jednou z těch dvou milostí obdařených dívek, která se znovu vrací ke svému vytržení. Sama s tím celý život bojuje a v zrcadle Boží milosti (ale i břemena), kterou si naložila na záda, se konfrontuje s vlastním životem - i sama se sebou jako s člověkem. Jestli je toho všeho hodna. Jak totiž jinak s takovým pokladem žít, aniž by to s vámi zamávalo?

Ivetka boří všechny předsudky, které bychom mohli vůči hlavám pomazaným, okázalým a svatým mít. Zdrhne ze semináře, vydělá si na auto v zahraničí, dokonce se jednou pokusí svůj život ukončit. Ale přesto v ní ostatní nadále vidí něco posvátného, silného. Vždyť tajemství toho filmu je i v tom, že ona se stává jakousi „Panenkou Marií“ – tedy nadějí něčeho duchovního pro ostatní v našem světě.

Český rap – není žádný srab

Cena diváků festivalu připadla očekávaně časosběrnému dokumentu Heleny Třeštíkové René. Za pozornost stál, ačkoliv nic nevyhrál, také pokus o netradiční bilanční dokument Pavla Abraháma, věnovaný domácí rapperské scéně. Za průvodce filmu Česká RAPublika si autor zvolil hned trojici uznávaných MC! Orion, Hugo Toxxx a James Cole vysvětlí nejen, proč se rappeři třeba drží za koule, jak vypadá gesto: jsem borec. Proč české publikum mává „metalově“ packou a že u nás nenajdete rappující grázlíky z ulice.

Jedním z protagonistů Abrahámova dokumentu Česká RAPublika je i známý rapper Orion. Foto MFDF Jihlava 2008 

Nicméně zajímavá konfrontace rapperů například s památníkem a češtinářským odkazem Milana Jungmanna, romským ghettem v Karviné, matriční úřednicí nebo zpěvačkou Hanou Hegerovou vytváří obraz současných umělců, které už nelze zavřít do jednoduché umělecké škatulky – ani do lapáku. Už jenom rozbor jejich textů s profesorkou lingvistiky je takovým filmem sám o sobě.

Na natáčení dokumentu věnovaném české rapperské scéně se podílela i legendární zpěvačka Hana Hegerová (uprostřed mezi rappery a členy filmového štábu). Foto MFDF Jihlava 2008.

Samozřejmě, že všichni mluví jako kanálové, hulí travku a trochu zlobí - ale ne moc. Hrubou, neotesanou jednoduchostí, pózerstvím i autenticitou svědčí možná o době jako kdysi undergroundové máničky, ačkoliv tihle jsou ve srovnání s nimi v podstatě společností zpracovaní. Žijí v přepychu, na který zároveň nadávají. Vydělávají prachy, shánějí si pěkný džíny, chodí si povídat do školy s roštěnkami nebo vystupují v rádiu – hlavně se tím vším dobře baví. Film ale načrtává i méně viditelnou linii českého krotkého rappu, jehož se chápou ti, kteří žijí na úplném dně společnosti – v tomto případě i malé děti v romských oblastech a ghettech.

Dobré dílo z Iráku

V Jihlavě pokračovala i tradice udělování ceny pro nejlepší světový dokumentární film, o němž rozhoduje jediný porotce. Tentokrát známý český dokumentarista Karel Vachek udělil cenu Opus bonum – dobré dílo Krátkým filmům u Iráku argentinského filmaře Maura Andrizziho.

Jeho dokumentace irácké války se přitom sestává ze záběrů natočených převážně mobilními telefony – původně z osobních důvodů. Oproti mediální prezentaci tohoto světového konfliktu, jak je obvykle ukazován veřejnosti v médiích, tak vzniká mnohem odstíněnější a lidštější obraz války - toho, co je nelidské. A co pro některé z nich dokonce představovalo poslední okamžiky života.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků