Hlavní obsah
Tváře lidí se při sametové revoluci najednou proměnily (Vladimír Birgus, Praha, 1989). Foto: Foto z knihy Tak mnoho, tak málo

Černobílé fotografické ohlédnutí za depresivně šedou normalizací

V pražském Domě U Černé Matky Boží je do 9. února 2020 k vidění výstava Vladimíra Birguse Tak mnoho, tak málo. Současně vyšla i stejnojmenná publikace, ve které na začátku fotograf Jiří Siostrzonek píše, že jde o snímky z let, kdy se mnoho muselo a tak málo smělo.

Tváře lidí se při sametové revoluci najednou proměnily (Vladimír Birgus, Praha, 1989). Foto: Foto z knihy Tak mnoho, tak málo
Černobílé fotografické ohlédnutí za depresivně šedou normalizací

Zvláštní shodou okolností byla expozice otevřena pár dnů po smrti Karla Gotta, která mimo jiné vyvolala i diskusi o době normalizace a bohužel ji tak trochu omlouvala či bagatelizovala. Vystavené fotografie jsou ale nesmlouvavým dokumentem temné kapitoly našich dějin a mírně pokřivené zrcadlo narovnávají zpět s brutální upřímností.

Díky tomu, že autor používá černobílou formu dokumentu, šedivost normalizace akcentuje. Vystavené snímky ze sedmdesátých a osmdesátých let pocházejí nejen z Prahy, ale i z Ostravy, Benešova, Bratislavy, Varšavy, Poznaně, Sofie, Rigy, Leningradu a dalších měst za železnou oponou. Všechny spojuje výraz ve tváři člověka. Nikdo se na fotografiích neusmívá, lidé jsou podmračení, zachmuření, skoro nepřátelští. Mnozí vypadají, jako by něco provedli.

Některé snímky vyvolávají trpký úsměv. Snímek Riga z roku 1982 ukazuje momentku, na které je vysoko na domovní zdi umístěn až obludně velký portrét sovětského diktátora Brežněva. Pod ním jde malý člověk, který připomíná trpaslíka.

Fotografie Ostrava (1989) zobrazuje scénu před obchodem luxusního zboží Tuzex. Stojící muž vedle výlohy se drží za hlavu, jako by chtěl poukázat na tíživou ekonomickou situaci východního bloku.

U děl, která pocházejí z konce roku 1989, se najednou titíž lidé naprosto proměnili. V jejich tvářích je radost, pocit štěstí i naděje. Dav demonstrantů, nad nimiž vlaje československá vlajka a svítí bílé transparenty s nápisy o svobodě a demokracii, už v sobě nemá onu provinilou zachmuřenost.

Kdybychom nevěděli, že snímky pocházejí z politického převratu, mohli bychom se domnívat, že fotograf zachytil publikum nějakého obřího koncertu.

Fotograf Vladimír Birgus poukázal prostřednictvím své výstavy na fakt, že obrazové médium má jednu nepříjemnou vlastnost. Uchovává doby dávno uplynulé v pravdivé formě bez příkras a romantizujících mýtů.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků