Hlavní obsah
Expozice v knihovně. Foto: Jan Řehounek

Burgtheater uvedl v Národním divadle Dílo Elfride Jelinekové

Hostování vídeňského Burgtheatru patří vždy k událostem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Zážitek z velkých hereckých výkonů (Rosmersholm loňského ročníku) vystřídala letos odlišná podívaná, o niž se postaralo Dílo (Das Werk) čerstvé nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinekové.

Expozice v knihovně. Foto: Jan Řehounek
Burgtheater uvedl v Národním divadle Dílo Elfride Jelinekové

Jelinekovou na jevišti Národního divadla v neděli zastoupil rakouský prezident Heinz Fischer, což je v případě kontroverzní autorky, označované v Rakousku za "špinitelku vlastního hnízda", vlastně paradox.

Na rozdíl od o 16 let staršího provokatéra rakouské společnosti Thomase Bernharda a jeho silných příběhů i postav, šokuje Jelineková přímočařejší formou, ovšem ve vytříbené jazykové podobě, která je do češtiny téměř nepřenosná.

Mnohotvárná metafora velké vodní elektrárny

Východiskem Díla se stala výstavba gigantické vodní elektrárny v Kaprunu, jež má pro Rakušany řadu bolavých míst: začalo se stavět ve 20. letech, pokračovalo se za nacistů (prvního kopnutí krumpáčem se ujal Hermann Göring), stavba se stala hrobem četných obětí nucených prací i válečných zajatců, po válce paradoxně i bývalých "nácků".

Triumf techniky nad přírodou, hrůzná megalomanie i hrdost na poválečnou obnovu Rakouska - to vše je Kaprun pro Rakušany. Mimo hranice Rakouska se stal smutně proslulý spíše hrůzným požárem horské lanovky před několika lety.

To vše a ještě mnohem více (mj. témata šovinismu a xenofobie) semlela do jednoho jevištního kadlubu inscenace režiséra Nicolase Stemanna. Původní 160stránkovou horu textu zdolal režisér "prvovýstupem" - autorskou eliminací a jevištním domýšlením souvislostí a významů textu. Stemannově gestu je politické divadlo blízké, o čemž svědčil i jeho politizovaný hannoverský Hamlet, uvedený na festivalu před třemi lety.

Kaleidoskop obrazů a monologů

Inscenace nemá jednotící příběh či postavy, ale vrší útržkovitým způsobem obrazy, zahlcuje diváka zběsile chrlenými monology, umnou hudební montáží, akcemi, přivádějícimi na scénu ironizovanou podobu autorky i bezejmennou masu dělníků.

Postavy se brouzdají vodou, jež na ně padá z rozpadající se přehradní hráze, pohazuje se tu věrojatně i odpudivě kašírovanými kusy lidského masa i slovy, jež nesou konkrétní společensko-politické odkazy. Výsledná koláž je pro rakouské diváky zřejmě šokující, převážně české publikum festivalového představení se však v této konkrétní kritické rovině textu ztrácelo.

Stemannovo Dílo představilo kromě osobité autorky i u nás zřídka vídaný typ nedramatického, politického divadla, které je sice chvílemi sugestivní, ale z hlediska použitých divadelních prostředků v zásadě nepřináší mnoho nového. Rakouská kritika psala o tom, že na tuto inscenaci se má chodit jako na popkoncert. I popkoncert je ale věcí výběru a pro mnohé posluchače se snadno může stát nudnou záležitostí.

Kafkovu cenu Jelineková nepřevzala osobně

Cenu Franze Kafky, udělenou v květnu Elfriede Jelinekové, převzal místo ní v pondělí na pražské radnici rakouský velvyslanec Klas Daublebsky. Stejně jako v případě Nobelovy ceny se Jelineková omluvila ze zdravotních důvodů. Podle Společnosti Franze Kafky chce Prahu navštívit soukromě na jaře. Cena je spojena s odměnou 10 tisíc dolarů (asi 250 tisíc korun).

Jménem poroty, která už počtvrté rozhodovala o této jediné mezinárodní literární ceně udělované u nás, promluvil Jiří Stránský. "Od začátku byla Jelineková na prvním místě. Já jsem pro ni ale nehlasoval, protože mi vadilo, že v těch nejhorších letech byla členkou komunistické strany. Četl jsem tehdy její články a dělaly se mi z nich mžitky před očima," dodal. Překladatelka Jelinekové Jitka Jílková dodala, že v posledních textech autorka kritizuje hlavně neochotu Rakušanů vypořádat se se sebou, s nacistickou minulostí.

Dělá to proto, že napravit se dá jen chyba, kterou si připustíme. Ví, že je smrtelně nebezpečné se obelhávat. Ale možná má i recept, jak snášet nesnesitelnou pravdu.

"Možná se to dá vysvětlit psychonalyticky, že se člověk musí dál a dál stavět do role mstitele, i když si stále intenzivněji uvědomuje, jak je směšný. Já vůbec mám nutkání mluvit a je mi jedno, kdo mi naslouchá. Proto také ona obsesivnost v mých textech. Mluvím takříkajíc sama k sobě," citovala autorku.

František Cinger

Festival pokračuje zítra a pozítří hostováním basilejské činohry, která na scéně Laterny magiky uvede dramatizaci románu Stiller švýcarského klasika 20. století Maxe Frische.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků