Článek
Rozhodla o tom mezinárodní porota pod vedením německého režiséra, scenáristy a producenta Toma Tykwera a vysloužila si za to přinejmenším překvapené reakce.
Film Nedotýkej se mě vznikl v koprodukci Rumunska, Německa, České republiky, Bulharska a Francie a jeho režisérka Adina Pintilieová k ocenění řekla, že je to okamžik pro oslavu milostných témat.
„Nečekali jsme to, ale je to tak důležité, protože bychom rádi, aby se dialog, který navrhujeme ve filmu Nedotýkej se mě, otevřel světu,“ uvedla osmatřicetiletá režisérka, která dostala i cenu za nejlepší debut a jejíž sexuálně velmi otevřený film je spíše pro otrlé diváky.
Jeho nejvyšší ocenění bylo také vzápětí domácími webovými médii komentováno jako šokující. V konkurenci osmnácti snímků nepatřil tento „sexperimentální“ film rozhodně k favoritům a na festivalu byl přijatý spíše rozpačitě.
Velkou cenu poroty dostalo drama Tvář (Twarz) polské režisérky Malgorzaty Szumowské, které na příběhu těžce raněného a znetvořeného mladíka kritizuje katolickou církev, maloměšťáctví i svět konzumu. Tento film byl naopak přijatý s velmi dobrým ohlasem a patřil k těm, jejichž ocenění se očekávalo.
Stříbrného medvěda za nejlepší režii udělila porota americkému režisérovi Wesu Andersonovi za animovaný film Psí ostrov (Isle of Dogs), který letošní přehlídku zahájil a v květnu ho uvidí v kinech i čeští diváci.
Nejlepším hercem byl podle poroty Anthony Bajon, jenž hraje ve francouzském dramatu Modlitba (La Prière) drogově závislého mladíka, který se snaží v komunitě založené na tvrdé práci a modlitbách pomocí víry své závislosti zbavit.
Paraguaysko-uruguayské drama o stárnoucím lesbickém páru Dědičky (Las herederas) získalo Cenu Alfreda Bauera pro film, který otevírá nové perspektivy, a zároveň Stříbrného medvěda pro nejlepší herečku, jíž se stala Ana Brunová.
Česko-slovenský úspěch
Česká kinematografie se letos kromě koprodukční účasti na vítězném snímku představila dvěma velmi dobře přijatými filmy, ovšem zařazenými do sice prestižních, ale nesoutěžních sekcí.
Tlumočník režiséra Martina Šulíka s Jiřím Menzelem v hlavní roli měl zcela zaplněné jak novinářské, tak premiérovou projekci a na rozdíl od vítězného filmu, jehož promítání opustila skoro polovina lidí v sále, z něj nikdo neodcházel. Po filmu pak z následných besed vyplynulo, že téma hledání a poznávání válečné minulosti je stále velmi živé.
Druhým filmem byl česko-chorvatský dokument režiséra Jana Geberta Až přijde válka o slovenské domobraně, která si říká Slovenští branci. Po této projekci zase bylo z reakcí mezinárodního publika zřejmé, že téma mladých lidí, jejichž vlastenectví se těsně dotýká nebo i překračuje hranici nacionalismu, je velmi aktuální v mnoha evropských zemích.
Celkem se letos na divácky nejnavštěvovanějším festivalu světa představilo téměř 400 filmů, ale pokud jde zejména o hlavní program, tedy soutěž celovečerních filmů v mezinárodní nebo světové premiéře, dostalo se Berlinale na rozcestí a bude muset hledat cestu, kudy dál.
Jeho ředitel Dieter Kosslick má před sebou poslední ročník, v dalším období už festival řídit nebude a na nové vedení čeká reakce na mnohé kritiky, kterým Berlinale v posledních letech čelilo. Týkají se jednak množství filmů, v nichž je velmi obtížné se orientovat, a také právě hlavní soutěže. Letos se to výrazně projevilo, převažovaly filmy spíše slabší, u nichž se mluvilo nejvíce o tom, proč je organizátoři vůbec do hlavního programu zařadili. A často to byly dokonce filmy s nezajímavými tématy, což je u přehlídky, která byla vždy známá jako politicky a sociálně výrazná a aktuální, zvlášť zarážející.
Po příštím 69. ročníku se tedy budeme těšit, kudy se v tom jubilejním sedmdesátém vydá Berlinale pod novým vedením dál.