Balady, samota a rentiérský sen Jitky Zelenkové

"Jsem typ zpěvačky, která kolem sebe potřebuje lidi, jež dobře zná. Původně jsem chtěla nahrát úplně nové cédéčko, ale nakonec jsme se na firmě Supraphon dohodli, že vydáme starší skladby, z nichž některé na cédéčku třeba ještě nevyšly. Základem je můj koncertní repertoár, písničky, kterým věřím," říká Zelenková.

"Chtěla bych být rentiérem. Investovala bych pouze do hudby, to je můj miláček. Sama bych si vydávala desky, zaplatila bych si billboardy a připravila turné. Bohužel to tak není, proto musím čekat, jestli o mé písničky projeví zájem nějaká gramofirma. Je špatná doba, alba se tolik neprodávají. Mám doma Zlatou desku za půl miliónu prodaných nosičů, dneska stačí na stejné ocenění prodat deset tisíc," přiznává.

Z osmnácti skladeb jsou na albu jen tři svižnější. Ve zbytku se zpěvačka hlásí k baladickým kompozicím. Má ráda jejich náladu, barva jejího hlasu s nimi koresponduje a lépe se jí prý zpívají.

"Ty písničky nejsou sentimentální. Jsou baladické. Ze sentimentu a nostalgie si prohlížím staré fotky, ale nezpívám kvůli nim. Když zpívám něco veselejšího, musím se do toho více nutit. Nemyslím si ale, že to souvisí s mým charakterem. Jsem narozená ve znamení Blížence a odpovídá tomu i rozdvojenost mé povahy. Jedna je veselá a energická, tak mě spousta lidí zná. Druhá tvář je ovšem posmutnělá a samotářská. Mám chvíle, kdy samotu vyloženě vyhledávám. Dobře se v ní koncentruji," tvrdí Zelenková.