Hlavní obsah
Scenáristka a režisérka Andrea Sedláčková nabízí svou druhou prózu. Foto: Petr Hloušek, Právo

Andrea Sedláčková: Česká společnost se zvulgarizovala

Každý něco tají, to je název románu scenáristky a filmové režisérky Andrey Sedláčkové. Čtenářům se nabízí v kolekci šestnácti titulů dnešního Velkého knižního čtvrtku. Jde o autorčinu druhou knihu po úspěšném románu Moje pařížská revoluce.

Scenáristka a režisérka Andrea Sedláčková nabízí svou druhou prózu. Foto: Petr Hloušek, Právo
Andrea Sedláčková: Česká společnost se zvulgarizovala

Vaše prvotina byla v roce 2014 také součástí Velkého knižního čtvrtku. Jak na to vzpomínáte?

Byla jsem spokojená. Jednak se tím na knihu svým způsobem upozorní, což ovlivní i výši nákladu, a pak probíhají besedy se čtenáři v knihovně, které mě baví.

Jak jste hledala téma druhé knihy?

Byla jsem přesvědčená, že první knížka bude i poslední, ale nakladatel Aleš Lederer mě opakovaně vyzýval k dalšímu psaní. Bylo to potěšující, protože člověk je rád, když ho někdo chválí. Ale neviděla jsem důvod. Píši scénáře, které následovně režíruji, to mi připadá dostačující. Jenže jednou jsem si povídala s Táňou Vilhelmovou, které je kniha mimo jiné věnovaná, o fenoménu bulváru a uvědomila jsem si, že by mě to téma zajímalo.

Začala jsem psát scénář, ale čím dál víc jsem cítila, že píši prózu, že mám touhu mluvit o postavách hlouběji, zkoumat jejich minulost. Proto tedy knížka. A proč bulvár? Zaujalo mě, že všichni jej přijímají jako nutné zlo, ale málokdo si uvědomí, co permanentní mediální násilí znamená pro oběti, které s ním musejí žít. Většina společnosti dnes považuje tento voyerismus za normální. Myslí si, že když herci prodávají tvář, musí dávat všanc i soukromí.

Žijete mezi Prahou a Paříží. Jakou máte zkušenost s bulvárem ve Francii?

Francie byla dlouhou dobu puritánskou zemí, ve které by žádný tisk nenapadlo zveřejňovat cokoli lechtivého ze soukromí. Bylo to trochu jako u nás za komunismu, někdy slavní lidé doma udělali se svými partnery fotografie, ale tím to haslo. Například se všeobecně vědělo, že François Mitterand má nemanželskou dceru, ale bylo to tabu. Když věděl, že má rakovinu, tak se s Mazarine Pingeotovou nechal fotografem Paris Match jakoby přistihnout před restaurací.

Po letech se ukázalo, že to bylo na základě jeho svolení, aby se Mazarine mohla stát součástí rodiny, aby mohla na jeho pohřbu stát vedle nevlastních bratrů. To byl počátek devadesátých let. Od té doby se vše posunulo. Tehdy nebylo myslitelné, že by se třeba vyfotil prezident na dovolené v plavkách, což se dneska děje.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Takže bulvár začal být odvážnější?

Jistě, ale zároveň existují docela velké pokuty za zásah do soukromí. Probíhá to velmi rychle. Jakmile se dotyčná osoba obrátí na soud, do tří týdnů je vše projednáno a vydavatel bývá odsouzen k obrovským částkám. Musí si předem rozmyslet, jestli mu ten chvilkový vyšší náklad stojí za další finanční ztrátu.

Není to jako v Čechách, kde dlouhá léta trvá, než se vůbec dojde k nějakému výsledku. U nás vše probíhá zdlouhavě, sankce jsou malé, takže si soudní obranu každý rozmyslí. Navíc se o tom ani nepíše. Minulý týden byl vyhlášen další průlomový rozsudek, kdy Karel Roden vysoudil 900 tisíc korun. To už je částka, kdy si i tady vydavatelé začnou rozmýšlet, zda jít po lidech, kteří o pozornost bulváru nestojí.

Kde je podle vás hranice mezi informujícím a agresivním bulvárem?

Důležitý je souhlas dotyčného. Publikace osobních fotografií bez souhlasu je znásilnění soukromého života. Na druhé straně je mnoho hvězdiček i hvězd, které s bulvárem spolupracují. Dalším problémem je, že bulvár často lže, tvrdí věci, které se nikdy nestaly, a oběť pak musí několik let ztrácet soudem, aby dokázala, že lhal.

Bohužel se mi zdá, že oblíbenost bulváru souvisí s tím, jak se česká společnost za posledních asi patnáct let zvulgarizovala. Vidíte to v televizích, v politice a jenom sledujete, jak se blížíme ke stále hlubšímu dnu. Myslela jsem při psaní své knihy na zlo, na škaredost, která tady všechno prorůstá.

Popisujete život partnerů, kteří se nedokážou přenést přes osobní spory. Měla jste představu, jak vše skončí?

To mě bavilo nejvíc. Nechtěla jsem psát jen o praktikách bulváru, ale především o jeho obětech a lidech, kteří proti němu bojují. Kniha je ale také o krizi středního věku, o rozpadu manželství, o tom, jak v sobě každý nosíme lži nebo nepravdy, které nechceme sdělit světu. Často nás ale zamlčovaná pravda dožene. Minulost se zjeví v celé své kráse nebo hrůze.

Na co se mohou ctitelé vaší umělecké práce těšit?

Dodělala jsem televizní film Dívka za zrcadlem s Táňou Vilhelmovou a Vojtou Dykem a nyní finišuji s celovečerním československým filmem Backstage o slovenské taneční skupině hiphoperů, která přijede do Prahy do televizní soutěže. Premiéra bude příští rok v březnu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků