Článek
V posledních letech se mnohokrát řeklo i napsalo, že rock je mrtvý. Co si o tom myslíte vy?
Nemyslím si to. Změnil se ale způsob, jak oslovit fanoušky. Dnes máme Facebook, Youtube a všechny rádia nebo MTV se mění tak trochu v něco jiného. Kapely musí být připravené na jiný typ propagace, musí komunikovat online například. Ale fanoušci tu pořád jsou. Během posledních pár dnů jsme vystoupili na několika festivalech, na jednom v Polsku, dvou v Německu, a vždycky bylo plno, patnáct dvacet tisíc lidí. V Polsku dokonce v průběhu víkendu údajně přišlo půl miliónu lidí. Rock není mrtvý, jen se změnil způsob, jak ho dostat k lidem.
Co je pro vás na rockové hudbě tak fascinující, že jste jí propadl?
Dnes existuje pro různé hudební styly mnoho nálepek – pop, rock, heavy rock, classic rock, metal, death metal a podobně. Je to divné, protože já mám rád hudbu a věci, které mě ovlivnily. Asi nejvíc se toho v mém životě změnilo, když jsem viděl Beatles v televizi. Dostaly mě jejich nadšení, jejich síla a energie, které měli. To jsem fakt zůstal zírat. Mám rád akustickou hudbu, prostě všechno. Chtěl jsem být vždycky muzikantem a nemyslel jsem na to, že bych chtěl být rocková hvězda. A mám štěstí, daří se mi to už třicet let.
Máte v rocku své oblíbené kapely či období?
Když jsem byl malý, máma měla dost eklektickou sbírku desek. Beatles, ale i Franka Sinatru, Tonyho Bennetta, Willie Nelsona, Waylona Jenningse, také pop, The Raspberries, Simona a Garfunkela. Tuhle hudbu jsem pořád slyšel. Proto se mi asi líbí tolik různých věcí. Díky mé mámě. Ovlivňuje mě všechno a nesoudím lidi podle toho, co poslouchají. Rozmanitost mého vkusu mi pomáhá při skládání písniček.
Když jste začínal zpívat, měl jste představu, že budete znít a třeba i vypadat jako některý z vašich rockových idolů?
Hlasem a pravděpodobně i podobou jsem chtěl být někde mezi Stevenem Tylerem z Aerosmith a Robertem Plantem z Led Zeppelin, co se týče sedmdesátých let. Pak jsem ale dospíval a vzpomínám si, že když mi bylo čtrnáct, viděl jsem v časopise Davida Bowieho a hned jsem si chtěl stříhat vlasy. Nebo existuje legendární fotka Rogera Daltreyho s kudrnatými vlasy ve vestě s třásněmi, a já si řekl, že bych chtěl takhle vypadat. Člověk se mění s věkem. Ale nejdéle mi vydrželi Plant a Tyler.
Měl by rockový zpěvák udržovat kvůli hlasivkám nějakou životosprávu? Jak jste na tom v tomto ohledu vy?
Když se necítím ve své kůži, mám takový sprej na hlasivky. Asi nejdůležitější věc je, že se snažím přestat kouřit. Mám v pravé kapse vaporizér, ale v levé mám pořád cigarety, takže teď bohužel kouřím obojí a pořád. Vím, že to není dobré. Před koncertem se snažím nepít alkohol. Po něm si dám pár skleniček vína, a snažím se hodně spát. A pokud to jde, tak se snažím před koncertem moc nemluvit. V podstatě dělám všechno špatně, nicméně to už třicet let funguje.
Je vám padesát sedm let. Do kolika let je možné být špičkovým rockovým zpěvákem?
Na sedmapadesát se vůbec necítím, pořád mě to baví. Ve dvaceti jsem byl pěkně splašený, ale s věkem se všechno víc rozjasní. V Americe existuje takový vtip. Dva býci stojí na kopci, dívají se na stádo krav dole a ten mladý býk povídá starému: Pojď, poběžíme dolů a jednu ošukáme! A ten starý na to: Půjdeme krokem a ošukáme je všechny. Rozumíte mi?
Zpíval jste v řadě rockových skupin. Kterou jste měl ze všech nejraději?
Je to štěstí i smůla zároveň. Každá ta kapela je jako manželství. Říkáte si, že to tentokrát bude navěky – takhle jsem se cítil v The Scream. Po roce a půl mi ale zavolali z Mötley Crüe, v té době jedné z nejúspěšnějších kapel na světě. Potom přišli Union, ale těm se nikdy nedostalo takové pozornosti, aby mohli pokračovat. Bruce Kulick odešel ke Grand Funk Railroad, já hrál chvíli na kytaru v Ratt a prachy jsme vydělávali jinak. V Americe mám svou kapelu, v říjnu vydáváme živák, takže hraju v The Dead Daisies i s ní.
Tyhle věci se neplánují, takhle mi je hází život. A když jsem mluvil o tom manželství, všechna byla povedená. V The Scream to bylo pro všechny poprvé, v Mötley Crüe to byly Vánoce a Union mi přihrál osud, když se Vince Neil vrátil jako zpěvák do Mötley Crüe. Ratt byli v pohodě, jsou to kamarádi, a The Dead Daisies jsou také úžasní. Z každého tohohle manželství si odnáším radost. Jak říkají Italové – Život je takový, jak má být.
Platí dnes ještě podle vás heslo sex, drogy, rock and roll?
Hele, když jsme byli mladší, nemohli jsme se dočkat, až vyrazíme na turné, setkáme se se spoustou lidí a samozřejmě se spoustou holek. A když pak člověk zestárne, tak trochu zpomalí, to se stává všem. Před třiceti lety jsem nebyl taťka. Teď jsem. Pořád to existuje, ale už ne tak často.
Co byste vlastně dělal, kdybyste nebyl rockový zpěvák?
Nejspíš bych byl bedňákem, abych aspoň tak mohl být při tom.