Alternativní OTK se těší na velký koncert v Arše, v továrně nedohráli

No to si říkám taky, protože mám pocit, že je to náš první koncert v Arše, kde bychom hráli jako kapela celý koncert. To se nám ještě nepoštěstilo, jen jsme tam hostovali na různých večerech, třeba u Jana Buriana. Shodou okolností dokončujeme dva videoklipy, které jsme začali na jaře, takže jsme začali plánovat nějakou monstróznější projekci. Pokud tam lidi přijdou, po dlouhé době uvidí nejen OTK v Praze, ale navíc se zcela netradiční projekcí, jakou svět neviděl.

Nechtěl bych prozrazovat, jestli tam bude celou dobu jitrnice, ale asi to bude něco minimalistického. Připravuje to s námi Petr Kout, který s námi dělal na přelomu tisíciletí spoustu šílených akcí. V Punto Azulu jsme tenkrát hráli s nějakými DJi a s jeho obskurním VJingem. Je to pokus ani ne tak o to to snad stvořit znovu, ale oživit tuto spolupráci, která pokračovala na nějaké latentní bázi, i když neměla dlouho žádné výstupy.

Přímo s námi ne, ale budou ještě DJové Josef Sedloň, Dan Walterstein a Žofie Helfertová. Od nás to bude pravděpodobně plný set, což je úplně skvělé, protože jsme poslední koncert nedohráli.

Zařízla nás policie. Nějak se nám to tak stává. Většinou je to hluková nekázeň. Teď nás zařízli, když jsme hráli v továrně ve šluknovském výběžku. I tak se tam našli lidi, kteří byli ochotni nahlásit v deset večer rušení nočního klidu v rekreační zóně, takže jsme jim museli vyjít vstříc. Nesbitt´s Inequality, což je takové naše alter ego s Toddem Nesbittem, kvůli tomu zahráli jednu písničku. Naposled nás takto zastavili ve Vídni před rokem, kde Nebsitt´s nezahráli nic.

Nás ta „koronapauza“ nepostihla, protože jsme měli zrovna vyhlášené moratorium na koncerty, neboť bubeník očekával přírůstek do rodiny. Takže pro nás se to trefilo úplně ideálně.

Pro kapely, které vydaly desky na konci února nebo na začátku března, je to totální peklo. To se stalo třeba Zrní, vydali desku v pátek před lockdownem. A posunovat turné na podzim znamená válčit s kapelami, které tam už mají naplánované věci.

Je to trudný svět, ale já v něm naštěstí tolik nežiju. Protože hrajeme na menších akcích, které jsou snadno oživitelné, necítím se nijak zvlášť postižený. Když zase povolili koncerty, tak jsem první týden nestíhal zvedat telefony a omlouvat se, kam nemůžeme přijet. Nejistota dopadá na všechny, ale pokud má člověk hudbu jako koníčka, dá se to přežít.

Práce zvukaře je mou obživou, ale pořád je to taky zábava. Muzikantem se cítím pořád, ale není to existenční nutnost, tedy ekonomicky, i když z pocitového hlediska je to strašně důležité.

Teď mícháme zvuk k filmu, ke kterému složil hudbu Albert Romanutti, co má kapelu Bert & Friends. Ptal se mě „co ty jsi dělal za hudbu, když jsi ještě hrál?“ Ale já mám pocit, že hraju furt. A že kapela zpomalila? No má důstojnější tempo, má 31 let.

Odehrát se toho dá spousta, mně přijde, že je super, když někdo má to puzení, ale já je nemám a nemám chuť s tím něco dělat. Když však vypadneme na víc koncertů za sebou, jako předloni, kdy jsme jeli přes celou Evropu až do Španělska, bylo to vtipný. Jeli jsme jedenáct dnů, každý den koncert nebo dvojkoncert, byl to nářez, bylo to zběsilé. Po jedenácti dnech jsme se vlastně dostávali do tempa.