Aj Wej-wejova instalace obřího člunu s uprchlíky ve Veletržním paláci má vyprovokovat diskusi

Aj Wej-wej připravil pro Veletržní palác speciální instalaci, která je věnovaná uprchlické krizi. Sám je také uprchlík, musel Čínu kvůli kritice režimu opustit a žije v Berlíně.

Otázka uprchlické krize ho velmi zajímala, a proto navštívil řadu míst, kde jsou uprchlíci, ostrov Lesbos, ale i oblast při syrsko-tureckých hranicích, Libanon a Jordánsko, kde také žijí uprchlíci a nejen ze Sýrie, ale i z předchozích válek s Izraelem, pásmo Gazy i Bangladéš, kam utíkají Rohingové, nebo americko-mexickou hranici. „Práce začala před dvěma lety. Na začátku byla moje osobní cesta i osobní zvědavost dozvědět se více o pozadí uprchlické krize. Čím víc jsem to poznával, tím míň jsem toho věděl.“

Hledal také formu, jak by krizi, podle něj nikoli uprchlickou, ale krizi lidskosti, přiblížil, a rozhodl se pro film. Současně ale také dělal instalace upozorňující na uprchlickou krizi, jako bylo zakrytí sloupů v berlínské filharmonii 14 000 záchrannými vestami.

Pro Prahu zvolil jiný symbol, obří gumový člun plný uprchlíků bez tváře: „Pracovali jsme na tom s firmou, která vyrábí tyto čluny. Obrátili jsme se v Turecku na ty, co tyto čluny prodávají, když jich náhle prodali tolik. V posledních letech jsme viděli stovky tisíce těchto lodí. Všechny byly z Číny. Požádali jsme stejnou továrnu (která je vyrábí), aby je pro nás udělala.“

Přiznal, že to bylo zejména složité v případě postav, které mají hodně ohybů, a muselo se řešit, aby z nich neucházel vzduch.

Na otázku Novinek, co pro něj znamená, když vystavuje Zákon cesty v České republice, kde je hodně lidí proti přijímání uprchlíků, a nejen obyvatel, ale i politiků, Aj Wej-wej odpověděl: „Je to normální, že se lidé obávají, že jejich životy budou narušené, nelíbí se jim, když vidí něco cizího, co přichází z neznámého místa, zejména když jsou tito lidé vykreslováni jako nebezpeční… Ale z humanitárního hlediska, když vidíte někoho, kdo se stal obětí války a je zoufalý a pokouší se najít klidné místo, a tyto lidi nepřijmete, je to výzva. Skutečnou krizi nepředstavují ti, co upadli do jámy, ale lidé, kteří to odmítají uznat a předstírají, že nic takového neexistuje. A to je jak tragédie, tak zločin. Myslím si, že je nemorální, když se lidem v neštěstí nepomůže, a je jedno, zda je to v USA nebo Čechách nebo kdekoli jinde, Máme jen jedno měřítko, a tím je humanita a lidská úcta.“

Ředitel Národní galerie Jiří Fajt k tomu dodal, že právě nechuť k migrantům hrála klíčovou roli při rozhodování o výstavě: „ Je to důvod, proč jsme se rozhodli udělat tento projekt. V této části střední Evropy prožíváme hysterické období a my jsme chtěli iniciovat dialog i s těmi, kteří nevěří.“ Přesně v duchu úvodních slov, že „NG nebude pouze místem, kde budou viset krásné obrazy, ale místem, kde bude panovat otevřenost vůči názorům, jiným názorům“.

Brian Eno je znám především jako zakladatel ambientní hudby, i když také produkoval desky U2, Davida Bowieho a Talking Heads a věnuje se videoartu.

Popsal, jak vznikla instalace The Ship, inspirovaná Titanikem. Před několika lety ho oslovilo švédské studio elektronické hudby EMS, aby k padesátému výročí jeho vzniku složil skladbu pro více kanálů. „Myslel jsem na první světovou válku a taky to bylo 102. výročí potopení Titaniku. Byla to analogie zhroucení sebedůvěry. Titanik měl být nepotopitelný a první světová válka měla skončit během dvou tří týdnů.“ Ani jedno se nesplnilo.

Pro Ena to představuje poučení i pro dnešek, protože stále jsou slyšet tvrzení: „Jsme tak velcí, že můžeme udělat cokoli. Jsme moc velcí na to, abychom se zhroutili.“ Eno dodal, kolikrát vedl tento názor ke katastrofě, a zmínil invazi do Iráku i bankovní krizi. Podle toho taky působí hudba: „Není radostná.“

Eno dodal pro Novinky, že Loď v galerii se liší od jeho projektů ambientní hudby, jako byly Music for Airports, které se pouštěly na letišti. „Lidé přicházejí do galerie, aby si dílo poslechli, na letiště si nejdou poslechnout hudbu. Na hudbu to klade jiné nároky. Tehdy jsem udělal hudbu jako doprovod, teď je hudba v popředí.”

Enovu novou instalaci doprovázejí dvě jeho starší díla Thursday Afternoon (Čtvrteční odpoledne) a Mistaken Memories of Mediaeval Manhattan (Mylné vzpomínky na mediaevální Manhattan), která znamenala pro videoart totéž, co Enovy ambientní nahrávky pro hudbu, které pracovaly s pomalými poklidnými nestrukturovanými plochami bez vývoje, jež doprovázely prostředí.

Významná česká výtvarnice Magdalena Jetelová pro prostor Veletržního paláce připravila působivou expozici Dotek doby, která pracuje s iluzí, s odrazy a jemně se vlnící hladinou. Ocenila možnost, že mohla připravit speciální projekt: „Muzeum dává umělci prostor jako ateliér.“ Zdůraznila význam umění: „Společnost bez umění je katastrofa a těch katastrof je hodně.“