Jak jste si zvykla na nové příjmení?

Ještě si zvykám, ale je to pro mě stále přirozenější.

A jak na ně reagují lidé? Přece jen, příjmení Banášová byla i určitá značka, každý hned věděl...

Lidé si také zvykají. Jestli někdo mé jméno vnímal jako značku, tak bude muset tento rebranding přežít (usmívá se).

Jste známá a populární na Slovensku i v Česku, to s sebou nese pozornost médií. Sledujete, co se o vás píše?

Něco zachytím, něco ne. Takže se ke mně dostane asi přesně to, co má.

Zajímá vás, co si o vás lidé myslí?

Každý člověk si tvoří vlastní realitu a do ní spadá někde i názor na mě. Cizí reality si nemůžu připouštět. Ať se to zdá jakkoli zvláštní, nemělo by mi na tom záležet. Ale ego se samozřejmě občas ozve a to falešné ‚Já‘ se mi snaží namluvit, že něčí chvála nebo nenávist by pro mě měly být důležité.

Adela se loni v létě provdala za kolegu Viktora Vinczeho.

Moderátorka se loni v létě provdala za kolegu Viktora Vinczeho.

FOTO: Profimedia.cz

Často na různé otázky odpovídáte, že přijímáte věci tak, jak přijdou. Ať už zlé, či dobré. Novinářům střízlivě a s velkým nadhledem odpovídáte i na intimní a citlivé otázky z oblasti soukromého života. Jak jste se k tomuto myšlenkovému nastavení dopracovala?

Na soukromé otázky odpovídám vždy ve všeobecné rovině, ideálně v takové, kde by moje zkušenost mohla obohatit nebo inspirovat čtenáře. A přijímání věcí, jak se dějí? To neumím na sto procent, ale zjistila jsem, že jiná cesta neexistuje. Není to vůbec pasivní. Když totiž něco chceme změnit, musíme to nejdřív přijmout. Takže jinak to nejde. No a tak, jednoduše řečeno, když něco nepřijímám, tak mi to nedělá dobře. Cítím se zle. V nějakém odporu, vytvářím si sama v sobě tlak. Takže mi je nepřijetí vlastně nepříjemné. Proto je mi tato cesta blízká.

Do jaké míry má tedy člověk život a jeho směřování ve svých rukou?

Můj pocit je, že nějaké zkušenosti máme v životě dané. A podle toho, jak je zvládáme, přijímáme či ovlivňujeme další průběh života. Kdo se točí v jedné lekci dokola, protože ji nechce pochopit, tak si ze života sám, vlastnoručně a vlastním vlivem dělá kolotoč jedné nezvládnuté lekce. Myslím, že toho máme v rukou dost. Opakuji, je to můj pocit z toho, jak se věci dějí, mně se tak dějí a je to můj příběh.

Dá se říct, že věříte na osud?

Dá se to i tak říct, a i tak to bude každý chápat jinak. Dokonce ani já nevím přesně, jak to chápu.

Navštěvovala jste kurzy etikoterapie, která se zabývá uzdravováním vztahů k druhým, ale i k sobě samým. Jaký teď máte sama k sobě vztah?

Stále lepší. Ukazuje se mi to i ve vztazích, které mám s jinými. Hlavně s partnerem. Jsem v nějaké fázi, kterou sama nemám jak hodnotit. Ale věřím tomu, že dělám nejlíp, jak umím.

Přednášíte na seminářích a konferencích zaměřených na myšlení a rozvoj osobnosti a svými projevy motivujete lidi. Co motivuje vás?

Nedělám to moc často. Mám totiž pocit, že se opakuji, že vlastně bylo všechno řečeno. Takže jen občas přijmu pozvání jako takovou malou osobní výzvu a spíš se těším na otázky z pléna, které mě často nutí si přeorganizovat vnitřní nastavení.

Motivace je pro mě jakási absurdní veličina, kterou si podle mě vymyslelo naše ego. Ego potřebuje mít vysvětlené a odůvodněné, proč něco dělá. Pro budoucí úspěch, pro pochvalu, pro společenský status, pro budoucí pocit štěstí, pro nějaký výsledek. Takže motivaci vlastně nechci mít, protože život sám je dostatečný důvod, proč se těšit a mít radost z každého rána, bez nějaké externí motivace. Možná bych to nazvala „vděčnost“ za to, že tu jsem. To může být v jiném pojmosloví „motivace“.

Jako moderátorku vás vídáme i v Česku. Je rozdíl mezi českým a slovenským publikem?

Trochu ano, ale spíš to souvisí s aktuálním děním, které je všude jiné. Možná s historií humoru, který je u vás jiný než u nás, ale suma sumárum je každé publikum výborné, když si ho získáte.

Adela Banášová

Adela Vinczeová bude letos podruhé moderovat Českého lva.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Už podruhé budete moderovat galavečer Český lev. Setkala jste se s názorem ‚Proč Českého lva moderuje Slovenka‘?

Nějaké malé procento tento názor mělo a média si oblíbila vytáhnout vždy negativní názory, protože o nich se lépe píše. Takže vlastně začalo rezonovat v médiích něco marginálního a žije si to dál, například i v otázkách dalších novinářů. Ale nějak logicky těmto výhradám rozumím. Mluvím jinou řečí, stížnosti mají svoje opodstatnění. Svět českého filmu je ale i slovenský a svět umění není až tak omezený jakýmkoli jazykem. Této nabídky moderovat Lva si nesmírně vážím, a když už jednou nebude, tak to také pochopím.

Jak dlouho vám na takový galavečer trvá příprava? Spadá do ní například i zhlédnutí nominovaných snímků?

Určitě je dobré si nějaké filmy nakoukat. Potom je to o otevřených očích k danému tématu. K těmto oceněním. No, a i konkrétní příprava, když uvažuji nad tím, co bych kde mohla říct, na co bych se koho mohla zeptat, abych to potom v přímém přenosu udělala úplně jinak...

Moderujete raději sama, nebo v páru? A proč?

Ráda moderuji ve dvojici. Ale záleží na tom s kým, samozřejmě.

Vedete rozhovory v rádiu, ve Slovenském národním divadle máte svou talk show. Povídáte si s lidmi ráda i ve svém volnu? Nebo si radši vychutnáte ticho, třeba s knížkou?

Mám ráda ticho a ráda i jen tak poslouchám. Povídání v konečném důsledku unavuje. Ale když se dostanu s někým do kontaktu, tak mě přirozeně zajímá, a jakoby si začnu vést nějakou talk show ve vlaku nebo v parku s cizím člověkem.

Loni na podzim česky vyšla vaše kniha pro děti Zapomenuté slovenské pohádky a v jednom rozhovoru jste uvedla, že to byl ‚jednorázový a zvláštní počin‘. O sepsání a vydání dalších knih tedy neuvažujete?

Neuvažuji. Možná se to stane, ale aktuálně ve mně tato úvaha nežije.