Co byste odpověděla lidem, kteří se pozastaví nad tím, že Českého lva moderuje Slovenka?

Filmový svět je velmi česko-slovenský a na filmových projektech často pracují smíšené týmy. Několikrát už se stalo, že Českého lva dostala slovenská herečka nebo jiný tvůrce. Takže poměr českých a slovenských moderátorů je v tomto směru dokonce i nevyvážený. (usmívá se)

Viděla jste nominované filmy?

Ještě ne všechny. Ale třeba Hřebejkovu Učitelku nebo Teorii tygra s panem Bartoškou ano.

Jak se vám líbilo téma filmu o ženách šéfkách, válcujících své mužské protějšky?

Velmi! Film to znázornil dost pravdivě. Mám zkušenost, že i ženy, kterých se to týká, jdou do kina, podívají se na film a pak si povídají o tom, jak jsou ty jiné ženy hrozné. A nevidí, že to je o nich. Ale každý máme nějaký slepý úhel pohledu na sebe.

Netýká se to i vás?

Přemýšlela jsem nad tím. Jasně že se to může týkat i mě. Ale vzhledem k mojí práci mám ráda, když ve vztahu nemusím všechno rozhodovat, na vše zareagovat. Jsem vděčná, když se o mě někdo postará.

Adela Banášová

Adela Banášová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Neříkejte, že jste submisivní!

Ne, to ne. Ale žena, která má potřebu svého muže stále kontrolovat, nemůže být šťastná. A to platí i naopak.

Máte přítele o deset let mladšího, moderátora Markízy Viktora Vinczeho. To je mimochodem informace, kterou mi o vás Google nabídl jako první. Je to on, kdo se o vás takhle postará?

Ano, je výborný. Navzdory tomu, že je mladší, je spolehlivý, zodpovědný a celkově zralý. Moderuje zprávy na Markíze, dělá ve stejné branži jako já. Věkový rozdíl vůbec nevnímáme. Je to chlap, který se umí postarat.

Je praktický?

Ano, mimo jiné.

Váš předchozí přítel byl taky mladší.

O tři roky. A to bylo málo. (směje se)

Vystudovala jste filozofii, obor kulturologie. Využijete ho při své práci?

Myslím, že velmi. Vystudovala jsem ho, když už jsem pracovala v komerční televizi jako asistentka. Začínala jsem tam, ještě když jsem studovala na střední škole. Připravovala jsem různé příspěvky do ranního vysílání, točila dotáčky. Později jsem vyhrála konkurz do komerčního rádia a pocítila jsem, že svět komerčních médií je poněkud jednostranný. Že pohled z jiné strany by mi ho dobře doplnil, dal mi i jiný rozměr vnímání věcí.

Proto jsem vystudovala kulturologii, nikoli abych se prudce vrhla do kultury a umění. Jiný rozměr zpracování komerčních témat mi ale škola dala. Obohatila mě a rozšířila obzory. Dvakrát do měsíce dělám rozhovory s různými lidmi do státního rozhlasu, mám svou talk show v bratislavském Národním divadle, která se vysílá na druhém okruhu státní televize. Bavím se tam s lidmi z různých sfér a hodí se mi, co jsem studovala.

Adela Banášová s partnerem Viktorem Vinczem

Po půlroční známosti ji v televizním přímém přenosu v den svatého Valentýna požádal o ruku její přítel Viktor Vincze. Na přímou otázku, zda se za něj vdá, Adela řekla: Ano.

FOTO: Profimedia.cz

Jak se vám daří zachovat chladnou hlavu, když nastane moderátorský trapas? Třeba když jste v soutěži Let’s Dance ohlásila vypadnutí nesprávné dvojice?

U mě to není o zachování chladné hlavy, protože to nevnímám jako trapas. Však co je na tom? Mně to v té chvíli přijde velmi vtipné. Neoperuju srdce novorozenci, nerozhoduju o zákonech v Národní radě. Kdybych tam něco pokazila, nebyl by to trapas, ale průšvih. Moment trapasu vnímám jinak. No tak jsem vyhlásila někoho jiného. No a co? Aspoň se něco stalo. Miluju situace, kdy se vysílá živě a něco se stane jinak. Nastává chaos a všichni jsou nervózní. A já si říkám: Wow, teď se tu děje život! To mě baví.

Co je tedy moderátorský trapas?

Když někoho oslovím nesprávným jménem nebo je z otázky jasné, že mám špatnou informaci. Ale i tehdy řeknu: Aha, mám asi špatnou informaci, to mě mrzí. A vlastně ani to není trapas.

Umíte zůstat podobně klidná i mimo televizní kameru? Když vás někdo vytočí?

Ale ano, naučila jsem se to. Z praxe i z teorie, kterou jsem se dost zabývala. Naučila jsem se, že hádka je ve vztahu úplně zbytečná. Neřeší nic, i když máme pocit, že diskutujeme nějaké důležité téma. Ale to téma nám slouží jen k tomu, abychom z partnera vysávali energii. Komunikace, to je něco jiného. O věcech je třeba komunikovat. Ale formou hádky člověk ničeho nedosáhne. Když mě do ní někdo tahá, raději z té situace vystoupím. Daří se mi to na celkem dost procent. A když už se mi někdy chce pohádat, udělám to vědomě. Zkouším, jaký argument mě ještě napadne. Ale když vidím, že ten druhý se už vytáčí moc, vystoupím z toho taky.

Racionálně to chápu, ale emoce jsou jinde, ne? Co když vám bouchnou saze?

Ale já nejsem hádavý typ. Emoce se mi hůř kontrolují v jiných sférách, například když mě přepadne nějaký strach. Nebo obava. To jsou věci, se kterými ještě neumím dobře pracovat. Ale učím se to.

Z čeho míváte strach? Z výšek třeba?

Myslím, že všechny fyzické strachy typu letadlo, výška, klaustrofobie zastupují jiné, hlubší strachy. Měla jsem kamarádku, která se velmi bála létat. Když se po letech nefunkčního vztahu konečně rozvedla, strach z létání ji přešel. Myslím, že já se učím důvěřovat okamžiku a životu. Že ty filmy, co si dělám v hlavě, neslouží vůbec k ničemu a jen si jimi znehodnocuji přítomný okamžik.

V jednom rozhovoru jste podotkla, že vás hodně ovlivnila maminka. Čekala bych, že spíš otec, známý slovenský spisovatel, diplomat a intelektuál Jozef Banáš.

Samozřejmě že mě ovlivnil i otec, ale maminka s námi byla o mnoho víc. Otec pracoval a maminka, která je výtvarnice, tvořila doma. Mě a sestru dávala do školky hlavně proto, abychom se socializovaly, jinak jsme mohly být klidně doma. Ona je tam stále.

Otec je ten, kdo je rozlítaný. On je vítr zvenku, tu přišel z diplomatické recepce, tu ze služebky, ze zasedání, vyprávěl nám o tom a přinášel informace a kontexty. Ale máma nám dávala ten základ, životní hodnoty. I otec z ní čerpal. Kdyby mu máma nedávala, co mu dávala, tak dnes nepíše, co píše. A teď nemluvím o jeho vyhraněných politických názorech. Ale co se týče literatury, tam si myslím, že ho máma velmi ovlivnila.

Obráceně to nefungovalo?

Nebylo by spravedlivé, kdybych tvrdila, že šlo jen o jednostranné ovlivnění. Vidím i to, co dal otec mámě. A tak by to asi mělo ve vztahu fungovat. Časem ale člověk rodiče trochu zpochybňuje, je důležité nevzít si od nich paušálně všechno. Dnes už jsme to my se sestrou, kdo rodiče též někam posouváme. Fajn je i to, že se nechají.

Povahově jste spíš po otci, či mamince?

Myslím, že jsem šťastný mix. Matka je výrazný introvert a otec výrazný extrovert. Má obdivuhodné sebevědomí a nebojácnost. Ale myslím, že to souvisí s tím, že je muž: Teď jdu lovit a nemůžu se bát, protože bych nic neulovil. Já jsem trochu pochybovačnější, ale úplně ustrašená taky nejsem. S tím vyváženým mixem se mi celkem dobře žije.

Zajiskří to někdy mezi vámi a otcem?

Jeho názory jsou velmi zajímavé. S mnohými ne že souhlasím, ale vnitřně rezonuji. Není to o faktech, ale o pocitech. Často si mnozí myslí, že je správné a populární si něco myslet, ale mně na tom něco nesedí. Otec umí vyargumentovat, co to je, i když si myslím, že někdy je dost ostrý. Zbytečně brnkne oponentům na strunu agresivity. Podle mě se dá diskutovat lehčeji, smířlivěji a otevřeně. On je ale takový, tak ať debatuje, jak chce. Neberu ho ale jako jediný zdroj správných informací. Je pro mě inspirativní a velmi ho obdivuji, ale netvrdím, že se ve všem shodneme.

Adela Banášová

Nejsem hádavý typ. Emoce se mi hůř kontrolují v jiných sférách, například když mě přepadne nějaký strach, říká Banášová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

On se nebojí jít proti proudu. To možná máte společné.

Nemyslím, že jdeme nějak záměrně proti proudu. Jedu si svoje, a když je to občas proti proudu, tak je to spíš problém toho proudu. Ne že hledám proud a pak jdu naschvál proti. Otec je stejný. Někdy si dokonce myslím, že i jdeme s proudem, jen se nám pár lidí snaží namluvit, že proud teče opačně.

Manželství vašich rodičů spíš kopíruje tradiční model. Dáváte přednost větší volnosti?

Otec mámu vždy podporoval, tlačil ji, aby dělala své umění a více se prosazovala. Oba si dávali velkou svobodu. Ale je fakt, že jí práce umožňovala být doma, což jí vyhovovalo, protože nerada cestuje. To je pro ni nesvoboda, svobodu si užívá doma. Otec je opak. Oba mají svůj svět a svou svobodu. A proto si myslím, že jsou tak dlouho spolu. Když člověk opustí svůj svět a nedbá na to, co ho baví, přestane být atraktivní i pro toho druhého. Když přestane být věrný sobě, nebude mu věrný ani ten druhý.

Ale vy jste docela do světa, ne?

Ne že bych se do něj hnala. Ráda jdu ven, nicméně pak mám ráda svůj klid doma. A když mi někdo zavolá, že se zrušila akce, rozhodně se nehroutím. Myslím si, že v něčem přirozené role platí a že žena vnáší do vztahu něhu a muž jistotu a zabezpečení. A nemusí být jen finanční.

Co dělá vaše sestra? Je taky tak pohotová jako vy?

Umí si říct své. Žije v Praze, věnuje se překladům knih, takže využívá jazykovou obratnost jiným způsobem.

 Je o šest let starší než vy. To jste vyrůstaly skoro jako dva jedináčkové.

Je pravda, že jsme se v dětství docela míjely. Když jsme žili s rodiči v zahraničí, já ještě chodila do školky, kdežto ona už do školy. Musela zvládat cizí jazyk, takže si ji pamatuju jako biflošku, která se pořád učí. Nechápala jsem, že to má těžké. To jsem pochopila až později.

Jaká žačka jste byla vy?

Jako jsem v životě. Velmi rychle pochopím, co je nutné a co není třeba. Kde jsem věděla, že moje cesta života nepůjde, tam jsem se příliš nehnala. I moji rodiče to tak brali: Chemie, fyzika, ok, nějak tím projdi. Ale jazyky bys měla mít dobré. A tak to i bylo.

Byla jste vůdčí typ?

Od prvního do sedmého ročníku jsme opravdu hodně cestovali a já všude byla jen rok. Takže jsem pochopila, že se do kolektivu musím dostat rychle. Mám celkem empatii, takže jsem věděla, že rychle neznamená silou nebo zhurta. Myslím, že mě děti respektovaly, ale vůdčí typ jsem nebyla, spíš přirozená autorita. Jsem znamením Váhy, a tak nemám ráda nespravedlnost. Když už se do někoho moc obouvali, zasáhla jsem, že to už stačí.

Vaše talk show Trochu inak je na Slovensku velmi oblíbená. Koho zajímavého jste v ní potkala?

Baví mě lidi, kteří mají výrazné téma. A nemusí to být známá osoba. Pamatuju si na chlapce, co je mu jedenáct a už podnikal, vyráběl mýdla. Ten téma měl. Nebo slečna, která vypráví o ekopohřebnictví, neboť když nás pochovají v silonkách, tak se rozložíme jen těžko.

Přivedl vás někdo do úzkých?

Spíš se může stát, že na sebe nejsme naladěni a ten druhý moc nemluví. Někdo je tak zatvrdlý, že mu nepomůže vůbec nic. I to se stává. Ale třeba česká výtvarnice Vendula Chalánková byla velmi nepovídavá, odpovídala jen ano nebo ne. Už i diváci cítili, že to je průšvih. Tak jsem odlehčeně poukázala na to, že nám ten rozhovor zatím moc nejde. Tím se to odšpuntovalo a ona se rozpovídala. Jinak se do úzkých moc nedostávám, protože nemám žádná očekávání.

Když jsem hovořila s Liborem Boučkem, svěřil se, že na dovolené s Leošem Marešem hovořili nepřetržitě 48 hodin. Stává se vám to taky?

Můj partner umí být i docela ukecaný, to já pak klidně odpočívám. A navíc úkolem moderátora není tolik mluvit, ale víc poslouchat, aby dostal něco ze svého protějšku. Jinak bych ani nepotřebovala hosty, jen bych si sedla a něco vykládala. Nejsem upovídaná, doma jsem často ráda zticha. Můj přítel naopak často něco povídá. Ale rádi si promluvíme a pak zase klidně mlčíme.

Říkáte, že nejste typ ženy, která by odsouvala mateřství kvůli kariéře. Jak se k němu stavíte teď?

Beru ho tak, že když přijde, dítě je vítáno. Ale s tím se nedá kalkulovat. Bereme to oba tak, že dítě je dar, to jen my lidé si myslíme, že se můžeme rozhodnout, kdy chceme mít děti. Ono to tak jen vypadá. Když dítě nechce přijít, prostě nepřijde. Děti si hledají vhodné pole působnosti a já doufám, že jsou souzeny i nám.