Jan Mattlach o Českém lvu, galavečeru a dobrých filmech

Jedním z těch, kdo se na průběhu večera výrazným způsobem podílejí, je člen prezídia ČFTA, filmový střihač Jan Mattlach, podepsaný pod nejúspěšnějšími filmy roku, jako jsou Anděl Páně 2 či Teorie tygra.

Sešli jsme se v Matu, kině a restauraci, kterou Jan Mattlach se sestrou Zuzanou v restituovaném domě na pražském Karlově náměstí před léty zřídili a který se stal spontánním filmovým klubem pro filmaře i fanoušky.

Vždycky je složitější, když se má domluvit více lidí, než když je jeden producent, který může na každou otázku odpovědět jednoduše: „Protože to je rozhodnutí producenta.“ Nechci se vracet k důvodům, které vedly k tomu, že akademie převzala Českého lva i producentsky, ale faktem je, že má logiku, aby ho organizovali stejní lidé, kteří jsou i jeho garanty. Samozřejmě jsme si museli práci rozdělit, já jako střihač jsem například zodpovědný za všechny medailonky. Galavečer jako celek měl loni na starosti Jan Svěrák s režisérem Michalem Čechem, letos točí Honza film Po strništi bos, tak jsem to s Michalem vzal já.

K té změně nedošlo proto, aby to bylo za každou cenu jinde. Lucerna by potřebovala velkou rekonstrukci, především chybí elevace sálu, takže je s každou řadou hůř vidět a lístek ztrácí hodnotu. A my si vážíme samozřejmě všech nominovaných filmařů, ale také těch, kdo nám dávají peníze. A nechceme pořád řešit otázku, kam je posadit. Rudolfinum má sice spoustu nevýhod v akustice i v menším počtu sedadel, ale je to nádherný prostor pro kameru, a tedy lepší zážitek pro televizní diváky. Trošku složitější pro diváky v sále, protože je to sál, akustický, určený pro vážnou hudbu, a cokoliv se v něm řekne na mikrofon, je hůř slyšet, neřku-li, když se tam pustí jakákoliv projekce.

Je to vždycky rozhodování, jestli my přepereme sál nebo on nás. Letos jsme se mu rozhodli vyjít trochu vstříc a projekce jsme z hlavního večera zčásti vypustili. Poběží tak jako vždycky na obrazovkách v hlavním vysílacím čase, který nám nabídla Česká televize na čtrnáct dnů předem. Tam mají své místo a hodnotu. Byli bychom také rádi, kdyby celý večer dostal větší tempo. To jsme si sami zkomplikovali přidáním televizních cen. Zatím se nám ale zdá, že pořádat samostatný večer pro televizní tvorbu není adekvátní, ale zároveň chceme jako akademie dát najevo, že si projektů, které v televizi vznikají, vážíme. Dramatické pořady, dokumenty, seriály, k tomu všemu se akademie umí vyjadřovat a hodnotit to a jsme přesvědčeni, že kvalita do budoucna poroste.

To je věčné nedorozumění kolem slov nominace a návrh. Jednotlivé televize navrhly své pořady a akademie z nich vybrala nominace.

Ale poučili jsme se: jako nominace už letos tyto návrhy vyhlášeny nebyly, vzejdou až z toho, co akademici z návrhů vyberou.

Právě proto, že o jejích moderátorských kvalitách není pochyb. Myslím, že moderování nemá zůstat na jednom člověku navždy – to není nic proti předcházejícím ani těm budoucím – změna je dobrá. A volba na Adelu Banášovou padla spontánně. Byl jsem na Slovensku na premiéře, kterou uváděla velmi přesnými a rychlými rozhovory. A současně přišel se stejným nápadem Jan Svěrák. Je to dobrá moderátorka, tedy pro nás dobrý člověk – to jsou jediné dva důvody.

Kříž bych nad ní na rozdíl od některých jiných lidí určitě nedělal. Vždycky je tu jediná otázka: najít dobrou látku, která by měla – alespoň pro mě – vyjádřit nějakou myšlenku. Aby byl příběh silný a nesl alespoň malou stopu humoru. I ta nejvážnější témata ho v sobě mají. Je to pořád stejné – velké, dobré scénáře mohou stát jen na velkém tématu vyprávěném dobrým příběhem. To je základ. Pak zbývá ještě osvícený producent, dobří herci, režisér a jeho spolupracovníci – a je hotovo. Zdá se to jako pohádka? Ale diváci se na české filmy vracejí a vrátili se právě na pohádku, tak to asi má něco do sebe…

To bude vždycky, ani diváci se pokaždé netrefí, to jim nemůžeme vyčítat. Jde o to, aby nevzniklo příliš mnoho filmů, které je odradí. Ztracená důvěra se těžko získává zpátky.

Tohle musela digitalizace zákonitě přinést a ona si to také sama proseje. Není možné, aby někdo reguloval vznik filmů. Snad jen u koprodukcí veřejnoprávní České televize a u podpory Státním fondem kinematografie lze mluvit o tom, že je třeba dobře zvážit, které scénáře jsou podpory a koprodukce hodny nebo které osobnosti jsou jistou zárukou, že nevznikne něco úplně blbého.

Silnou pozici má Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie. Rozhodnutí této komise může pomoci k eliminaci nešťastných scénářů. Diskuse o tom, proč ten či onen scénář podporu dostal, respektive nedostal, ale stejně nikdy neutichnou. Pokud si producenti film sami zaplatí a najde se distributor a kinaři, kteří jim ho pustí do kin, nedá se nic dělat a není k tomu ani důvod.

Film musí najít v první řadě distributora, bez něj se k divákovi těžko dostane. Následně se to podle mého názoru bude lámat právě v kinech. Už teď je to u těch slabých a s minimálním diváckým potenciálem tak, že je sice kinaři zkusí pustit, ale kdykoliv je z programu nemilosrdně stáhnou. Tohle síto začíná fungovat, některé filmy se v kinech ani neohřejí. Otázka samozřejmě je, nakolik jsou to filmy nejen nedivácké, ale také nekvalitní, ale to už by byla zase jiná, složitá debata.

Akademie není porota, to je důležité si uvědomit. Mnoho lidí se po vyhlášení Českých lvů ptá, jak akademie mohla toho či onoho nominovat nebo mu Lva i dát? Český lev není objektivní posuzování, ale součet hlasů jednotlivců a také to není tak, že sto padesát lidí určuje vkus. Ceny vypovídají jen a jedině o tom, že těchto konkrétních filmů a jednotlivých profesních výkonů si filmaři – členové akademie – váží. A je těžké přesně určit, kolik jich má být v nominacích. Když budou tři, a bude úrodný rok, vznikne zase situace, že bude člověk sedět nad seznamem a bědovat: „Pět dobrých filmů a já mám jen tři možnosti.“

Myslíme si, že to většinou na těch pět dobrých filmů vychází. Pro každého z tvůrců je samozřejmě nejpříjemnější, když se podílí na některém z nich, protože ví, že i když cena je třeba za kameru, film je ve hře. Leckdo by rád vyměnil svoji individuální cenu za ocenění celého filmu. Dobrý film totiž vždycky vznikne v dobré tvůrčí partě, to je jeden ze základních předpokladů.

Důvěra je úplně zásadní. Film je režisérovo dítě, které já na čas adoptuji, a pak ho společně se skutečným otcem vypustíme do světa. Rád pracuji tak, že nejdřív sestříhám základní verzi podle toho, jak jsem scénář a pak natočený materiál „přečetl“, a pak se o tom bavíme a pracujeme dál. Jsem tam vlastně hlavně pro to, abych z natočeného materiálu sestavil nejen příběh, ale pokud možno vytáhl i to, co není na první pohled vidět, co je zasuté někde hlouběji.

Zabývám se tedy nejdřív příběhem a charaktery postav, a potom teprve strukturou filmu: proč tam ten který obraz je, jaký má význam a jestli tam vůbec být musí. Osobně mám totiž dobrý pocit, když má film 90 minut. To není dané ani tak profesí jako spíš tím, že když sám jdu do kina, tak to už musí být Amadeus, abych se na něj chtěl dívat déle než hodinu a půl. Jsme zvyklí na rychlejší vnímání. Ale samozřejmě nic není dogma.