Reportážní procházky zájemcům ukazují vinohradský dům, kde se doslova zastavil čas. Slyší vrzat schody, skřípat dveře, klapat telefon nebo cinkat sklenice, které novinář, dramatik, spisovatel a překladatel opravdu využíval až do své smrti v prosinci 1938. Na každém kroku tak na pozorné posluchače čeká nějaké výjimečné téma. Hlasem pana domácího promlouvá herec Lukáš Hlavica, který do dění pravidelně vstupuje.

Osobní editor Halík

Dílčí epizody seriálu nazvaného prostě Na návštěvě u Karla Čapka dává dohromady pro Český rozhlas Dvojku režisér a scenárista Ondřej Kepka. „Na jednom jediném dílu strávím asi dvacet hodin,“ říká. Projekt je jeho osobní poklonou ojedinělému talentu, jenž nám má stále co říci. Ostatně on sám má doma v knihovně Čapkovo dílo téměř kompletní.

Ondřej Kepka nakukuje do místnosti, kde spisovatel tvořil. Do seriálu o něm se pustil rád. Natáčí ho i během února, kdy se běžně soustředil na přípravu divadelních Cen Thálie.

Ondřej Kepka nakukuje do místnosti, kde spisovatel tvořil. Do seriálu o něm se pustil rád. Natáčí ho i během února, kdy se běžně soustředil na přípravu divadelních Cen Thálie. S Hereckou asociací se ale po loňsku dohodl, že po šesti letech dostane volno na jiné projekty.

FOTO: Khalil Baalbaki

„V pořadu se snažíme najít další vzpomínky, fakta. Vilu se mnou proto již procházeli například historik fotografie Pavel Scheufler, bohemista Jiří Holý, herec a teatrolog Jaroslav Someš, ředitelka Památníku Karla Čapka Kristina Váňová, katolický kněz Tomáš Halík nebo herečka Hana Maciuchová,“ vyjmenovává namátkou Kepka. Ve veřejnosti nepřístupném prostředí mluvívají nejen o literární pozůstalosti, ale také o soukromých starostech i radostech a (ne)obvyklých zálibách nevšedního člověka. Právě Tomáš Halík posluchačům leccos z toho nedávno prozradil. Jeho rodiče s Karlem Čapkem spojili opravdu velký kus svých životů, jeho pohádky mu odmala čítávali.

K seznámení přitom pomohla náhoda. Miroslav Halík se se spisovatelem poprvé setkal v roce 1937. Profesí knihovník dostal tehdy za úkol zorganizovat výstavu o české knize v zahraničí. Obcházel tak naše nejvýznačnější spisovatele a žádal je o příspěvek do expozice. Čapek si mu při té příležitosti ve vile postěžoval, že má v knihovně tak velký nepořádek, že ani neví, co by mu z ní vybral. Už tehdy mu Halík starší v žertu nabídl, že mu ji rád dá do pořádku. Pan domácí reagoval poněkud úsečně. Doporučil mu, aby si nejdřív uklidil tu svou a až pak sahal na tu jeho... Ani jeden z nich netušil, že odmítnutý nadšenec bude brzy právě tím, kdo se Čapkových věcí – jako jejich ochránce a vrchní třídič – bude dotýkat nejčastěji.

Jedním z hostů pořadu byl i herec a teatrolog Jaroslav Someš. V pozadí nahrává zvuk Tomáš Černý.

Jedním z hostů pořadu byl i herec a teatrolog Jaroslav Someš. V pozadí nahrává zvuk Tomáš Černý.

FOTO: Khalil Baalbaki

Zlatovláska Olga

Úkolem projít pozůstalost po manželovi pověřila Miroslava Halíka Olga Scheinpflugová, Čapkova manželka, v roce 1939, pár měsíců po mužově smrti. Vyslyšela tím radu dalšího novináře, Ferdinanda Peroutky, který jí známého knihovníka doporučil. A ten nezklamal. Svěřeného úkolu se chopil nadšeně a zodpovědně. Místo práce na několik měsíců, jak se počítalo, trvalo vše celých čtyřicet let. Hlavně díky Halíkovi vzniklo po 2. světové válce z Čapkovy pozůstalosti kolem čtyřiceti knih. Legendární spisovatel byl totiž vše, jen ne systematik. „Třeba své novinové články dával do bedny nazvané Literární hřbitov. Nikdy si ale nepoznamenal, kdy a kde vyšly. To (tedy uspořádat – pozn. red.) byla otcova práce,“ ohlížel se Halík junior v rozhlasovém seriálu.

Na vilu, kam v 50. a 60. letech 20. století chodil, vzpomíná stále s pohnutím: „Tenhle dům ve mně asociuje řadu emocí. Velice pozitivních emocí... Asociuje mi celou řadu vzpomínek z mého nejranějšího dětství až do roku 1968, kdy zemřela Olga Scheinpflugová. Mnohokrát jsem tady byl s rodiči, především s otcem.“

A posluchačům odkryl i další detaily: „Olga Scheinpflugová ke mně měla velice hezký vztah, když jsem byl dítě. Hrála si se mnou a já si hrál s ní. Naši to zaznamenali ve svých zápisech, jak jsem ji hladil po vlasech a říkal jsem: ,Paní Scheinpflugová, ty máš tak krásný zlatý vlasy, ty seš moje princezna zlatovláska.‘ “ S tím, jak dospíval, ji vnímal hlavně jako „nekorunovanou královnu českého vnitřního exilu“ po roce 1948.

Třicítka není třicet

Vyprávění osob nicméně tvoří jen část z připravovaných rozhlasových procházek vilou a její minulostí. Než jedna vznikne, menší, sehraný tým tvůrců na ní pracuje desítky hodin. „Musí nám především sedět fakta, která se navíc musí dát dobře poslouchat. Prosazujeme styl: odborníky neurazí, laiky potěší,“ přibližuje Kepka.

A co je vůbec na začátku každé návštěvy domu? „Idea, o čem připravovaná epizoda bude, jaké téma jednotlivé dějové linky nakonec sjednotí. Stručný scénář tak mívá čtyři strany. V bodech nastiňuje, co, kdo a kde se bude natáčet, na jaký moment bytí obyvatel a jejich návštěvníků se zaměří,“ pokračuje režisér. Na to, aby skutečnosti seděly, pak dohlížejí odborníci, vedle čapkologů především historici.

„Velkou pomocnicí je pro mne ředitelka Památníku Karla Čapka ve Strži Kristina Váňová, jež pomáhá i vyhledávat adekvátní Čapkovy texty, které následně v seriálu citujeme,“ říká dále režisér Kepka. „Dramaturg Tomáš Černý se mnou zase vše konzultuje a prochází rozhlasový archív s cílem najít zajímavé nahrávky. Přímo ve vile pak natáčíme společně. On se totiž stará rovněž o zvukový záznam. Žádnou velkou show ale nečekejte. Rozhlas není film, kde máte na place padesát lidí, herce a neustálý ruch,“ pokračuje v popisování své práce.

Pro laiky upřesňuje, že jeden hotový díl seriálu trvá zhruba 27 minut: „Jde o klasickou rozhlasovou třicítku. Moderátor ve studiu totiž musí mít ještě své tři minuty, aby mohl pořad uvést. V rezervě se počítá i s upoutávkami a titulky, větami typu: slyšeli jste x-tý díl, v němž mluvili ti a ti.“

Zvukař Jiří Klenka získal za své umění dva České lvy. V seriálu o Čapkovi jej vždy nadchnou dobové záznamy objevené v archívech.

Zvukař Jiří Klenka získal za své umění dva České lvy. V seriálu o Čapkovi jej vždy nadchnou dobové záznamy objevené v archívech.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Hodiny u počítače

A jelikož se vyměřený čas v rozhlase opravdu prodlužovat nedá, musí v několikahodinových nahrávkách často režisér krátit, krátit a krátit. „U každého dílu mám prvotně asi čtyři hodiny nahrávek. Abych se ve všem vyznal, třídím je nejdřív do skupin a podskupin. Následně vychytávám vsuvky mluvčích, takové ty hmmm, ehmmm, vlastně, prostě, jelikož... Procházím slovíčko po slovíčku, občas písmenko po písmenku. Znovu dávám dohromady věty a pasáže. Nezdá se to, ale nikdo vám neřekne delší pasáž bezchybně,“ popisuje Ondřej Kepka.

Nahrubo pročištěný a sestavený materiál posílá dramaturgovi, tedy opět Tomáši Černému. Ten ho zvukově čistí a navrhuje případné dramaturgické změny. Pak jednotlivé bloky dostane zvukař Jiří Klenka, Ondřejův spolužák z FAMU. Ve studiu ho následně dolaďují. Vkládají do něj třeba ruchy nebo spojovací texty, které Kepka navíc namlouvá. „K textům přidáváme ještě hudbu jazzového pianisty Emila Viklického. Často ve finiši bojujeme s každou vteřinou. Pak je konečně díl hotový,“ podotýká Kepka.

A Jiří Klenka k tvůrčímu kvasu dodává: „Pro mě je nejzajímavější fází setkání s dobovými záznamy. Rozhlasové archívy obsahují skutečné poklady. Se zvukem se jinak dají dělat kouzla. Do pořadu dolepíte slovo, písmenko. Vložíte je tam, kde mluvčímu vypadly. Nebo nahrajete něco ještě dodatečně.“

Ondřej Kepka a Jiří Klenka při práci

Ondřej Kepka a Jiří Klenka při práci

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ze salónu do zahrady

Právě poslední Klenkova zmínka je při tvorbě rozhlasového seriálu z Čapkovy vily opravdu namístě. Vzniká v památkově chráněném objektu, který patří Praze 10, což sem tam přináší nějaké to zvukové úskalí. Na hodně předmětů se nesmí mimo jiné sahat.

„Telefon nám ještě v tomto směru prošel. Skřípění dveří, vrzání dřevěných schodů vedoucích do patra je v epizodách také autentické. Ale u cinkání sklenic ve vyprávění o pátečnících (hosté Karla Čapka, kteří se v pátek odpoledne u něj scházívali, mezi něž patřil i prezident T. G. Masaryk – pozn. red.) jsme si museli zčásti vypomoci cinkáním skla ve studiu,“ líčí režisér.

Právě podobné „drobnosti“ z každodenního chodu domácnosti podle něj posluchači oceňují zatím nejvíce: „Z vyprávění mého a mých hostů si udělají poměrně přesnou představu o interiéru domu, kde natáčíme. Je zázrak, kolik předmětů z Čapkovy doby se tam dodnes zachovalo.“ Jen uvnitř ovšem rozhlasáci nezůstanou. Plánují, že z pokojů se brzy vydají s návštěvami ven. „Až se oteplí, půjdeme do slavné zahrady,“ slibuje za tým Kepka.

Zatím dvacetidílný seriál vysílá Český rozhlas Dvojka od ledna. Premiéra epizody je vždy v neděli od půl jedenácté dopoledne. Poslední půjde v květnu.