Článek
Hudba, kterou v současnosti někeré firmy a novináři označují jako "rhytm and blues" je až děsivá a spíše by se měla jmenovat "rhytm and nothing", protože kromě rytmu v ní opravdu nic není. Těžko říci, jestli by se Legend prosadil třeba v sedmdesátých letech, ale nyní působí jako milé pohlazení.
Na desce Once Again se sice nedočkáme ničeho revolučního, jenže také ničeho, co by bylo vyloženě "špatně". Legend si jede svým čistým stylem okoukaným z dob dávno minulých - jeho sametový hlas přechází z broukání k mírným výškám doprovázen něžným kvákáním elektrické kytary. Neobtěžuje vás žádné pištění (Jenifer Lopez) ani přebytečné samplování a rachocení (kdokoliv ze současného R´n´B).
Zvuk některých skladeb je tak moc retro, že vyvolá dojem staré gramofonové desky z vydavatelství Motown, není to ale charakteristické pro celé album, spíše jde o náznaky. Tak si říkám, že letos na podzim je možná ten pravý čas přestat poslouchat stále dokola archívní Marviny Gaye a Steve Wondery a aspoň občas to střídat s Legendem.