Václav Havel: Odmalička jsem byl psavej

"Děkuji Městské knihovně, že se rozpomněla na mou původní profesi divadelníka," uvedl Havel setkání.

Úvod večera patřil dětství a rodině, především osobě strýce Miloše Havla, tvůrce barrandovských ateliérů. "Díky němu jsem mimo jiné jako dítě vyfotografován s hvězdami jako Adina Mandlová nebo Lída Baarová," vzpomínal s úsměvem Havel. Nicméně tezi, že právě rodinné zázemí ho přivedlo ke psaní, odmítl. "Patrně bych začal psát tak jako tak, protože odmalička jsem byl psavej. Už jako dítě jsem psal knihy, jedna z nich se jmenovala O smyslu světa," připomněl své literární začátky.

Na divadelních prknech se ocitl nejprve jako kulisák, teprve potom jako dramatik. "Když Otomar Krejča zkoušel v Divadle Na zábradlí moji Zahradní slavnost, byl jsem současně kulisákem, autorem i asistentem režie," poznamenal Havel. S úctou vzpomněl na režiséra Alfreda Radoka, jehož přínos českému divadlu pokládá za dodnes nedoceněný. "Byl to režisér s instinktem. Nedovedl mnohdy vysvětlit, proč něco chce, ale věděl, že to tak musí být. To bylo zdrojem jeho trvalé konfrontace s herci," vzpomínal Havel na svou úlohu smiřovače a prostředníka mezi herci a Radokem.

Velkou roli v jeho životě hrál i Jan Grossman, ať už jako přítel či režisér jeho her v Divadle Na zábradlí. Společně vytvořili termín apelativní divadlo: "Takové divadlo nechtělo nikoho poučovat či někomu něco vnucovat, jen klást otázky a poskytovat témata k zamyšlení, které divákům vrtají v hlavě ještě druhý nebo třetí den po návštěvě představení."

Kořeny absurdního divadla spatřuje Havel v moderní racionální civilizaci, provázené antiduchovností a ateismem. Absurdní hry podle něj zobrazují svět, který se točí v kruhu a z něhož vyprchal smysl. Tím provokují diváky, aby sami hledali smysl dění.

Otázku, zda se považuje za typického autora českého absurdního divadla, zodpověděl s opatrností hledače přesných pojmenování. "Nechci být řazen do šuplíku. Nevadí mi označení absurdní dramatik, ale sám sebe bych za příslušníka komunity absurdního divadla patrně nevydával," řekl Havel.

 Tvůrce odlidštěného byrokratického jazyka "ptydepe" mj. upozornil, že i dnes se ze slovníku politiků vytrácí smysl: "Nadužívané fráze jako "umím (či neumím) si představit" anebo "v tuto chvíli" postrádají smysl. Děsí mě představa, že jsem možná také takhle mluvil, když jsem byl v politické funkci."

Řeč byla i o přijímání Havlových her v zahraničí, o Stoppardově hře Rock ´n´ roll, v níž vystupuje jeho dramatické alter ego a která bude uvedena v této sezóně v pražském Národním divadle.

Havel zodpovídal se stejnou chutí fundované dotazy Marie Valtrové i publika, jež bylo mj. zvědavé i na to, jak dramatik tráví vzácné chvilky lenošení. "Nedělám absolutně nic, koukám do stropu. Asi jsou takové okamžiky občas nutné, ale nesmí se opakovat moc často," přiznal Havel.

Své odpovědi formuloval uvážlivě, nikterak se nestylizoval, působil jako skromný, chytrý, vtipný i mile rozpačitý společník, když přiznával, že si na některé události už nevzpomíná. Českému divadlu popřál dostatek autorů, kteří by psali dobré, byť sebezašmodrchanější hry, a dobrých režisérů, jakým byl Alfréd Radok. Do povídání dobře zapadly i vybrané Havlovy úvahy v příjemné interpretaci Táni Fischerové.